12. Rozvoj cestovního ruchu.
Jak běžela staletí nad Krkonošským krajem, měnili se lidé, kteří do hor přicházeli, i důvody, které je zavedly do těchto končin. Přes hřebeny hor putovali krkolomnými stezkami dávní kupci a obchodníci, ve stopách kolonistů a lokátorů byly zakládány první osady. Pustými údolími vystupovali vzhůru za vysněnými poklady hledači zlata a drahého kamení, stráně rozeznívali údery svých mlátků a sekyr horníci a dřevaři. Bezpečí a svobodu hledali v liduprázdných horách náboženští exulanti, pokoj v duši a blízkost nebe zbožní poutníci. Tajemní bylinkáři a laboranti, mezi nimi i autor známého herbáře a královský lékař Pietro Andrea Mattioli, zde pátrali po léčivých bylinkách na svoje zázračné lektvary, divá zvěř lákala urozené lovce. Za svými stády sem vystupovali horští pastevci, nehostinné hřebeny hor se staly domovem budařů...
Na přelomu 18. a 19. století se šíří myšlenky romantismu, který hlásá návrat člověka k přírodě. Teprve pod jeho vlivem však přicházejí do Krkonoš první skuteční turisté, kteří zde hledají romantickou krásu horské přírody. Nejvíce je uchvátil skalnatý vrchol Sněžky, tajemná ledovcová jezera Maly a Wielki Staw, divoká krása Sněžných jam, zádumčivý pramen Labe či romantické vodopády Labe nebo Kamieňczyka. Cesty turistů do Krkonoš vedly od severu z pruského Slezska, Lužice, i Saska, od jihu z českého vnitrozemí. Mezi významné návštěvníky Krkonoš patřil uměnímilovný hrabě Sporck, svoji "pouť Krkonošskou" vykonal i básník Máje Karel Hynek Mácha či národní buditel Josef Jungmann.
Přístřeší i stravu poskytují turistům ve svých boudách pohostinní horalé. Když začíná od poloviny 19. století postupně upadat budní hospodářství a zároveň vzrůstá počet návštěvníků hor, nacházejí budaři v turistickém ruchu nový způsob obživy. Staré pastevecké boudy přestavují v horská pohostinství s celoročním provozem, u cíle cest poutníků a turistů na Sněžce a nedaleko pramene Labe staví nové boudy pro návštěvníky hor. Ve svých boudách nabízejí horalé turistům prosté ubytování, občerstvení, domácí mléčné výrobky i první upomínkové předměty. K nejoblíbenějším patřily krabičky z klečového dřeva, které uvnitř ukrývaly voňavý "fialkový kámen". Z klečového dřeva vyráběli horalé i figurky ducha hor "Krakonoše", hračky nebo košíčky.
S rozvojem cestovního ruchu souvisí i rozvoj dopravy v první polovině 19. století. Tehdy jezdily rakouské dostavníky a poštovní rychlíkové dostavníky z Prahy pouze do Trutnova a do Jičína, odkud vedly do hor jen prašné a kamenité cesty. Záhy však začínají v kraji vznikat první cesty a silničky se zpevněným povrchem.
Úpadek domácího tkalcovství, neúroda, hlad a nemoci zhoršovaly ve čtyřicátých letech 19. století hospodářskou situaci na Jilemnicku. Tehdy navštívi město čtyřikrát sám Arcivévoda Štěpán a zasadil se o stavbu "Krkonošské silnice" z Liberce přes Hrabačov a Vrchlabí do Trutnova, jejíž výstavba v letech 1847 - 1856 měla přinést práci a zmírnit bídu zdejšího lidu. Po Janu Nepomukovi a jeho bratru Arnoštu Quidovi se ujal správy panství jilemnického František Arnošt Harrach, stavitel překrásného romantického zámku Hrádek u Nechanic. Také jemu se zželelo chudých a hladových krkonošských tkalců a v letech 1840-1846 dal svým poddaným práci na stavbě horské silnice z Hrabačova přes Vítkovice a Rezek do Rokytnice nad Jizerou. Silnice z Vrchlabí do Špindlerova Mlýna byla postavena v letech 1853-1871. Její dostavbou skončila éra plavení dřeva po řece Labi, kterého se splavilo do Vrchlabí ročně až 5 000 sáhů a které sloužilo jako palivové dřevo pro místní průmysl i pro pálení dřevěného uhlí v milířích. Také odlehlé horské končiny spojilo mnoho nových cest. Cesta z údolí Jizerky přes Mísečky k prameni Labe byla zbudována již v roce 1830, následovala ji cesta ze Špindlerova Mlýna Labským dolem k Labské boudě roku 1879, cesta údolím Bílého Labe na Luční boudu potom mezi léty 1889-1891. Posledně jmenovaná cesta byla nazvána jménem předsedy krkonošského turistického spolku, kanovníka a děkana z Vrchlabí, Václava Webera. Cesta po krkonošském hřebeni byla budována od roku 1881 do roku 1886, v roce 1896 vznikla cesta ze Špindlerova Mlýna do Sedmidolí, roku 1897 byla dostavěna horská silnice z Jilemnice přes Mísečky na Zlaté návrší. V roce 1898 byla znovu vybudována silnička Vrchlabí-Strážné-Klínový potok, zničená o rok dříve povodní. Roku 1895 vznikl projekt silnice, spojující Špindlerův Mlýn se Špindlerovou boudou ve Slezském sedle, který došel svého uskutečnění až v roce 1914. Na stavbě silnice byli zaměstnáni italští kameníci, prožívající své výplatní dny v krvavých bitkách a s noži v rukou.
Převratný vynález železnice, který umožnil rychlou a spolehlivou dopravu surovin, výrobků a osob, se stal nezbytným pomocníkem překotně se rozvíjející kapitalistické průmyslové výroby. Rychle rostoucí pavučina železničních tratí se začala ze severu i z jihu nezadržitelně blížit ke Krkonošským horám.
Soukromá společnost Jiho-severoněmecká spojovací dráha uvedla mezi léty 1857-1859 do provozu Pardubicko-libereckou dráhu, spojující tato dvě města přes Hradec Králové, Jaroměř, Dvůr Králové, Starou Paku, Semily a Turnov . Ze stanice Horka u Staré Paky, která ležela při státní silnici, směřovaly do nedalekých krkonošských městeček nákladní povozy i osobní kočáry. Tato stanice se stala nakrátko nástupní stanicí i pro 10 kilometrů vzdálenou Jilemnici a 14 kilometrů vzdálené Vrchlabí. Odbočka pardubicko-liberecké dráhy, vedoucí z Jaroměře přes Malé Svatoňovice, Trutnov- Poříčí a Královec spojila Čechy se Slezskem úvalem Libavského sedla.
Společnost Rakouská severozápadní dráha přivedla železného oře až na úpatí Krkonoš a do samotného města Vrchlabí. Dále do hor se jezdilo z vrchlabského nádraží na koňských povozech či pěšky. Rakouská severozápadní dráha obdržela 8. září koncesní listinu na stavbu trati Velký Osek - Trutnov-Poříčí, která měla protnout pardubicko-libereckou dráhu ve Staré Pace. 21. prosince roku 1870 byly do provozu uvedeny úseky Velký Osek - Ostroměř a Poříčí - Kunčice nad Labem, celá trať byla slavnostně otevřena dne 1. června 1871. Dne 17. října téhož roku byl zahájen provoz na krátké odbočce této trati, spojující město Vrchlabí se stanicí Kunčice nad Labem, 17. prosince 1871 byla zprovozněna trať Trutnov - Svoboda nad Úpou. Dne 29. srpna roku 1898 byla vydána koncese pro stavbu místní dráhy Martinice v Krkonoších - Jilemnice - Rokytnice nad Jizerou, která byla dokončena již 7. prosince roku 1899. O výstavbu trati se nejvíce zasloužil vlastenec a pokrokový uměnímilovný majitel jilemnického panství Jan Nepomuk hrabě Harrach spolu s pojizerskými průmyslníky. Železnice měla z Rokytnice podle tehdejších plánů pokračovat až do Horního Polubného, kde se měla napojit na Liberecko - jablonecko - tanvaldskou dráhu, směřující Novosvětským průsmykem u Harrachova do slezské Jelení Hory. Tento projekt se již nepodařilo zrealizovat, stejně jako řadu dalších železničních projektů, mezi něž patřily návrhy tratí Vrchlabí-Špindlerův Mlýn nebo Svoboda nad Úpou-Pec pod Sněžkou. Stavba tratí v podhůří Krkonoš v té době živila velké množství dělníků různých národností - Chorvatů, Srbů, Italů, Rumunů, Poláků, Rusů a v neposlední řadě i Čechů.
Železnice spojila odlehlý a chudý horský kraj se světem a zpřístupnila ho turistům. Krkonoše získaly díky trati Velký Osek - Trutnov-Poříčí již roku 1892 rychlíkové spojení s Prahou a Vídní s přestupem ve Velkém Oseku. Cesta z Krkonoš do Prahy tehdy trvala asi čtyři hodiny, do Vídně přibližně deset hodin. Později byla zavedena přímá rychlíková spojení Prahy s Krkonošemi, která zkrátila cestovní dobu na tři a půl hodiny, nebo rychlíkové spojení Praha - Vratislav přes Martinice, Kunčice a Trutnov.
Konec 19. století znamená pro Krkonoše opravdovou explozi cestovního ruchu a turistiky. Horské boudy přijímají stále větší počty turistů, vodiči provázejí návštěvníky horami, nosiči vynášejí vodu i zámožné návštěvníky na krosnách až na vrchol Sněžky, potulní flašinetáři a harfenice vyhrávají podél horských cest, kolem nichž vysedávají i prodavači "fialkového kamene".
V roce 1864 objevili romantickou krásu do té doby zapomenutého špindlerovského údolí čtyři návštěvníci ze slezské Vratislavi, kteří se toho léta ubytovali ve mlýně Špindlerově. Zdejší krajina je natolik uchvátila, že se rozhodli toto krásné místo navštívit každé léto. Po roce 1865 přichází do Špindlerova Mlýna stále více letních hostí z Vratislavi, které sem láká překrásná horská příroda. Osada Špindlerův Mlýn se postupně mění v letovisko a vzdušné lázně, z horských bud se stávají hostince a hotely, nabízející stále více pohodlné ubytování a dobrou stravu.
Pro dopravu dřeva z lesů a sena z horských planin do údolí byly používány saně rohačky. Byly to právě ony, které přilákaly návštěvníky do Špindlerova Mlýna i v čase zimním. Trasa jízdy na rohačkách vedla ze slezské strany Krkonoš k Petrově boudě. Tady se jezdci posilnili a poté se zkušeným vůdcem v čele saní podnikli dlouhou a strmou jízdu do Špindlerova Mlýna. Rohačkové jízdy položily základ Špindlerova Mlýna jako střediska zimních sportů, přestože jejich oblibu brzy překonala jízda na lyžích.
Věhlas Špindlerova Mlýna šířil především Rakouský Krkonošský spolek, jehož zakladatelem a funkcionářem se od roku 1880 stal rodák z Horní Branné a učitel na Krausových Boudách, Eduard Rudolf Petrák. V roce 1888 je v Praze založen Klub českých turistů, o rok později vzniká v Jilemnici jeho první venkovský odbor v českých zemích. Jeho jednatelem se stává řídící učitel z Dolních Štěpanic u Jilemnice, propagátor a znalec Krkonoš Jan Buchar. Tento přední znalec hor pořádal četné přednášky o krásách hoské přírody po mnoha městech Čech, Moravy a Slovenska, doprovázené kolorovanými diapozitivy jilemnického fotografa doktora Josefa Vejnara. Bucharovou zásluhou se Krkonoše, do té doby navštěvované především v létě, otevřely turistům i v zimních měsících. Roku 1892 se jilemnický odbor českých turistů zasadil u majitele panství Jana Nepomuka hraběte Harracha o stavbu kamenné rozhledny na hoře Žalý a výletní restaurace na Kozinci u Jilemnice. Téhož roku přivezl hrabě Harrach na své panství z Norska a Rakouska první dva páry lyží, podle jejichž vzoru byly na pile v Dolních Štěpanicích a v Horní Branné vyrobeny první české lyže z bukového dřeva. Byly určeny pro lesnický personál, ale brzy se jízda na "ski" o jedné dlouhé holi stala oblíbenou sportovní kratochvílí zimních návštěvníků hor. Hrabě Jan Harrach, milovaný svými poddanými, vyhlásil první přírodní rezervaci v Labském dole, nechal vybudovat první turistickou cestu značenou českými směrovkami vedoucí z Harrachova přes Labskou boudu do Špindlerova Mlýna, podílel se též na na vybudování místní dráhy Martinice - Jilemnice - Rokytnice, rozšířil a opravil jilemnický zámek, podporoval štědře jilemnický klub turistů, sokolovnu i školství.
V dubnu roku 1895 došlo v Jilemnici k založení Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, prvního v českých zemích, který se zasloužil o propagaci a pozvednutí tohoto zimního sportu v naší vlasti. Také díky jeho činnosti se Jilemnice proslavila jako "kolébka českého lyžařství". Vrchlabský německý Ski-klub byl založen 29. března 1898.
Díky propagačním snahám Jana Buchara i pánů Josefa Aleše-Lyžce a Jindřicha Ambrože, stejně jako majitele jilemnického panství hraběte Jana Nepomuka Harracha stále sílil proud českých turistů, kteří začali navštěvovat Krkonošské hory ve všech ročních obdobích.