13. Vrchlabsko a Jilemnicko v době průmyslové revoluce.
Už od dob třicetileté války bylo vrchlabské panství v držení rodu Morzinů. Po Pavlovi z Morzinu držel Vrchlabí jeho syn Jan Rudolf Morzin. Z jeho dětí zemřel nejprve v roce 1706 nejstarší Maxmilián, roku 1737 i Václav, jehož potomci vymřeli vnukem Františkem a panství vrchlabské přešlo na Rudolfa z Morzinu, pocházejícího z nejmladší rodové linie. Rudolfův syn, taktéž nesoucí jméno svého otce, zemřel bez mužských potomků a panství tak přešlo roku 1881 na chotě Morzinovy dcery Aloisie, na Heřmana Černína z Chudenic.
Vrchlabí a Jilemnici, žijící v 19. století poklidným životem venkovského maloměsta, vyrušil z klidu až revoluční rok 1848. Evropu zachvátila vlna povstání a revolucí, mající v českých zemích charakter boje za práva českého národa. Z obou měst byla tenkrát vyslána na pomoc Praze Národní garda. Jilemnická garda byla ustavena již koncem března, na pomoc Pražanům se z Jilemnice vydalo na 40 gardistů. Přes Jičín došli až do Sobotky, odkud se však díky zmateným zprávám vrátili zpět do Jilemnice.
Rok 1850 byl pro celý kraj rokem změn. Vrchlabí bylo přičleněno k jičínskému kraji, stalo se sídlem okresního hejtmanství, soudní i berní správy. Ještě téhož roku byla k městu připojena ves Dolní Vrchlabí, ležící jižně od města v širokém úvalu Labe. Jilemnice byla včleněna do okresu vrchlabského, ale již v polovině padesátých let se stala sídlem nově zřízeného politického okresu, který byl rozšířen v roce 1868. Tenkrát měl téměř 48 000 obyvatel.
Válka Prusko-rakouská roku 1866, která skončila krvavou bitvou na Chlumu u Hradce Králové a porážkou Rakouské a Saské armády Pruskými vojsky, znamenala pro Vrchlabí finanční újmu ve výši 6602 zlatých. Také Jilemnice v době války utrpěla mnohé škody. Ve městě, okupovaném pruskou armádou, vzrůstal hlad a obavy z drancování pruskými vojsky. Koncem srpna téhož roku, poté co odtáhli poslední vojáci z města zpět do Pruska, propukla v Jilemnici v okolí Hrabačovského dvora epidemie asijské cholery, která si zde vyžádala na 22 životů.
Průmyslová revoluce přelomu 19. a 20. století znamenala pro město Vrchlabí prudký rozvoj průmyslu. Množství textilních továren bylo doplněno i založením papíren, vápenice a cementárny, cihelny, tiskárny, strojírny, slévárny či šroubárny. Zlatým hřebem v rozvoji vrchlabského průmyslu byla Průmyslová výstava severovýchodních Čech v roce 1896, kterou uspořádala vrchlabská radnice ve spojení s vrchlabskými průmyslníky. Vrchlabí patřilo od druhé poloviny 19. století k nejprůmyslovějším městům Rakousko-Uherska, veliké, krásné a kulturně nesmírně pestré říše, sahající od Špindlerova Mlýna po Dubrovník, od Krakova po Terst a od Innsbrucku po Tarnopol. Též po většinu 20. století bylo Vrchlabí po Ostravě druhým nejprůmyslovějším městem českých zemí v přepočtu na jednoho obyvatele. Roku 1860 byla ve městě založena spořitelna, v roce 1869 zde vznikl sbor dobrovolných hasičů. Rok 1871 je datem založení městské plynárny, městské ulice byly poprvé osvětleny plynem na nový rok 1873. Nová školní budova byla postavena v roce 1876, roku 1887 byl zestátněn poštovní úřad a zřízen telegraf, rok 1889 znamenal pro město zřízení městského vodovodu. V tomtéž roce byla také ukončena stavba katolického děkanského chrámu svatého Vavřince, který byl postaven v místech starého renesančního kostela. Na výšině "Na šancích", v místě zákopů z "bramborové války" o dědictví bavorské, byl roku 1892 založen městský park. Střelnice, dnes kulturní dům s velkým sálem, byla postavena roku 1895.
V létě 1897 po několikadenních lijácích postihla město Vrchlabí ohromná povodeň řeky Labe, která zpustošila a pobořila mnoho domů v údolí řeky a napáchala škody za 5 milionů zlatých. Stejně katastrofální následky měla povodeň ve Špindlerově Mlýně, který postihla povodeň Labe již roku 1882. Aby nedošlo již v budoucnu k podobným tragédiím, které si vyžádaly i mnoho lidských životů, byly ve Vrchlabí zahájeny rozsáhlé práce na regulaci Labe, na kterých se podíleli především italští kameníci. Nejvýznamnějším vodohospodářským počinem se však stala stavba Labské přehrady u Krausových bud v letech 1910-1914, jejímž úkolem je zadržení přívalových vod při tání v horách a při letních lijácích.
Roku 1899 byla otevřena vrchlabská okresní nemocnice, v roce 1900 potom vysvěcena evangelická českobratrská modlitebna. Stavba akciového pivovaru v roce 1902 znamenala pro město další průmyslový počin. Reálné gymnázium bylo otevřeno roku 1909, jednotřídní česká matiční škola roku 1913, v roce 1914 byla ve městě zřízena výchovna. V roce 1909 byly také zahájeny jízdy přes město do utěšeně se rozrůstajícího střediska rekreace v srdci hor, do Špindlerova Mlýna. Ve Špindlerově Mlýně bylo roku 1906 uspořádáno první mistrovství německého lyžařského svazu a v údolí Svatopetrského potoka postaven lyžařský skokanský můstek.
Přestože padesátá léta devatenáctého století znamenala pro Jilemnici úpadek textilního průmyslu, spojeného s nezaměstnaností a bídou, nastal již v letech šedesátých nový rozvoj podhorského městečka. V roce 1861 byla postavena obecní cihelna, roku 1868 vznikla občanská záložna. Také textilní výroba zaznamenala oživení. Jilemnická firma Jan Hakl byla na jubilejní výstavě v Praze roku 1891 oceněna zlatou medailí za své lněné výrobky, kapesníky výborné kvality vyráběly zase firmy Josef Gassner, František Jerie, Dominik Jerie, Karel Kubánek nebo Josef Finger. Roku 1877 byla ve městě založena nemocnice, která patřila k prvním nemocnicím v širokém okolí. V roce 1885 se stal starostou Jilemnice František X. Jerie, za nějž došlo k dalšímu rozvoji, rozkvětu a růstu města. V roce 1888 založil městskou spořitelnu, dále nechal vydláždit a osvětlit městské ulice a elektrifikovat město, založil muzeum, nechal postavit novorenesanční budovu dívčích škol, zřídil gymnázium a erární poštu, vybudoval novou radnici a významně se podílel na založení místní dráhy Martinice - Rokytnice. V této době byla postavena též sokolovna a Výchovna České zemské komise pro mravně ohrožené dívky. Po četných povodních Jilemky, které sužovaly jilemnické obyvatele v březnu 1878, září 1888, červnu 1889 a květnu 1897 došlo v roce 1908 k rozsáhlé regulaci potoka, na níž měl velkou zásluhu také starosta Jerie. V roce 1885 byla jilemnická farnost povýšena na děkanství, prvním jilemnickým děkanem se stal dosavadní farář a lidumilný vlastenecký kněz František Bartoš. Na přelomu století v roce 1900 se hlásilo ke katolické víře 96,94 % obyvatel Jilemnice, což činilo 3 480 lidí, k víře evangelické se počítalo 3,06 % zdejšího lidu, to představovalo 110 osob. Žádný obyvatel Jilemnice nebyl bez křesťanského vyznání. Roku 1909 zemřel milovaný majitel jilemnického panství Jan Nepomuk hrabě Harrach a správy panství se ujal Otto hrabě Harrach, muž tichý, uzavřený a samotářský, ale velice laskavý.
Dne 24. března roku 1913 při mezinárodním lyžařském závodě na 50 kilometrů po hřebenech Krkonoš zahynul ve sněžné bouři nad Labským dolem tragickou smrtí na následky vyčerpání nadějný český závodník Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata.
Na přelomu 19. a 20. století se v Krkonoších, především v horské obci Jestřabí a pod Žalým, vyvinulo spiritistické hnutí. Mezi horský lid přinesli spiritismus továrníci Knotkové z Jičína a továrník Ettrich z Trutnova, aby odvrátili horaly od vzrůstající sociální nespokojenosti. Roku 1902 se jen na Jilemnicku, kde byl spiritismus nejvíce rozšířen, hlásilo k tomuto hnutí na tisíc lidí. Z nich se asi stovka vydávala za spiritistická média, skrze něž hovoří duše zemřelých ke shromážděným smrtelníkům. Magické praktiky a myšlenky spiritismu se udržely mezi "blouznivci našich hor" po několik desetiletí a jen pomalu doznívaly.