Země Koruny české a Podunajská monarchie - naše vlast a domovina.

Král a království.

Král byl chápán od pravěku a starověku jako prostředník mezi národem a nadpřirozeným, transcendentním světem. Archeologické doklady o tom lze nalézt již od 5. - 6. tisíciletí př. Kr. (v Anatolii), písemné od 3. tisíciletí př. Kr. (v Sumeru a Egyptě). V jednom ze staroegyptských textů bůh říká: Ustanovil jsem krále, aby ochraňoval lid, chránil slabé před silnými, prosazoval spravedlnost, potíral nepřátele ...

Ve Starém Zákoně je královské důstojenství svatým úřadem. Království bylo v Izraeli zřízeno z vůle národa, ale král nebyl ustanoven z vůle lidu či národa, ale byl vyvolen Bohem. Král je v národě prvým po Bohu, on tlumočí národu Boží vůli a přednáší jménem národa prosby k Bohu. Je však také zodpovědný za činy nejen své, ale i za činy národa. Tak byl král Saul Bohem zavržen, když národ nesplnil Boží vůli a král Saul to strpěl. Stejně tak národ je trestán za činy králů, např. morem za Davidovo sčítání lidu či rozdělením království za hříchy krále Šalamouna. Vyvolení krále se netýká jen jeho osoby, ale i potomstva. Bůh nezavrhuje jako krále jen Saula, ale celý jeho dům, tzn. i jeho potomstvo. Obdobně král David není vyvolen jen jako osoba, ale obdržel výslovný Boží příslib, že jeho potomstvo bude vládnut na věky. Důstojenství krále je tedy dědičné z úradku Božího, a úradek Boží je neměnný, je na věky. Proto nelze z vůle lidské království zrušit, pokud je naživu jediný oprávněný dědic královského důstojenství, který tuto důstojnost neodvrhl.

Příchodem Ježíše Krista se mnohé změnilo. Ježíš Kristus jako Boží Syn má naprosto výjimečné postavení, on je obětí i obětníkem, knězem i králem. Ale je zde jeden rozdíl. Knězem se Ježíš Kristus stává na základě zvláštního ustanovení Boha Otce, kdyby šlo o pouhého člověka, řekli bychom na základě individuálního povolání Bohem. Králem je však na základě svého rodu, královského rodu Davidova, i když už nevládnoucího.

Křesťanství transcendentní rozměr královského důstojenství nejen zachovalo, ale ještě prohloubilo. Pozemské království je chápáno jako nedokonalý obraz Kristova království a jako jediné formě státu je jí přiznáván transcendentní rozměr. Státy jsou jinak chápány jako výtvory lidské, bez transcendentního rozměru. Ten je naopak přiznáván přirozeným společenstvím, jako jsou rody, rodiny, obce, národy, které mají i své strážné anděly. Křesťanský král přijímá posvěcení a pomazání pro svůj úřad, a je tak prostředníkem mezi Bohem a národem, kterému vládne. Je ale skutečností, že ne všichni králové musí být pomazáni a korunováni k výkonu svého úřadu, k jeho výkonu postačí příslušnost k vyvolenému královskému rodu. 

Královská korunovace je spojena s církevním pomazáním krále, je to svátostina, vtiskující duši nesmazatelné znamení (podobně, jako opatské svěcení). Pomazání, či vlastně posvěcení krále zprostředkovává zvláštní milost, potřebnou pro jeho úřad. Pomazání a korunovace krále vytváří nezrušitelné pouto mezi Bohem, králem a národem, mezi králem a všemi poddanými, bez ohledu na národní nebo náboženskou příslušnost, Závazek mezi králem a národem je oboustranný, nezrušitelný. 

Transcendentní rozměr státu zcela chybí moderním republikám. Nelze však vyloučit, že nositeli transcendentního rozměru republik, kde byly svrženy vládnoucí dynastie, jsou nadále ty osoby trůnu zbavených (nikoli abdikujících) dynastií, kterým by jinak náleželo královské důstojenství, a to zejména v případech, kdy královské důstojenství není vázáno na obřad korunovace a pomazání krále.

 Tisíciletá kontinuita českého království aneb od svatého Václava k blahoslavenému Karlovi.

Baroko - doba temna? 

V době pobělohorské nastává nevídaný rozmach barokní kultury, která našla v českém prostředí nebývalý potenciál ke svému vrcholnému rozkvětu. Barokní kultura, kontrastující s chladnou rigidní kulturou protestantskou, kultura emotivní, blízká srdci českého lidu, který na venkově často ještě dodnes žije z jejího nepřeberného dědictví, vtiskuje typický charakter zemím celé Podunajské monarchie. Umělecké plody této doby - ať už se jedná o skvosty barokního stavitelství, sochařství, malířství či hudby - jsou vrcholem českého kulturního vývoje a v celé české historii s nimi snesou srovnání pouze plody doby Karla IV. Český lid přijímá v krátké době katolickou víru svých předků, podpořenou barokním uměním a jeho lidovým pojetím, za svou. Tisknou se modlitební knihy, nebeklíče a kancionály, asketická a meditativní literatura, prostý lid si zamilovává modlitbu Anděl Páně a svatý růženec, čte znovu vydávané životopisy světců, z nichž čerpá sílu pro obtíže svého vlastního života, prožívá eucharistické pobožnosti, uctívající Pána Ježíše v Eucharistii, slavné poutě a procesí, lidové misie, exercicie a velikonoční pašijové hry stejně jako nesčetné další lidové slavnosti, vyřezává a staví vánoční betlémy, sdružuje se v náboženských duchovních bratrstvech a mariánských družinách. V této době má původ přebohatá česká lidová kultura s lidovou architekturou, hudbou a kroji, právě tehdy klíčí semínko českého národního obrození. Svůj neopakovatelný půvab získává česká venkovská krajina, dotvářená do neobyčejné krásy citlivou barokní krajinnou architekturou, kterou tvoří velkolepé zámky obklopené nádhernými parky, poutní svatyně, chrámy, kostely a kaple na vrcholcích návrší, stromořadí, křížové cesty, sochy světců a boží muka podél cest. Tutéž pečeť vtisklo baroko i dalším krajům Podunajské monarchie a celé území habsburské říše tak spojilo duchovně i architektonicky v jeden kulturní celek. Opravdová to doba temna...

MONARCHIE.

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče - český šlechtic a slavný rakouský vojevůdce.

Pocházel ze starého českého vladyckého, později hraběcího rodu, jenž odvodil své rodové jméno podle tvrzi Radče u Nového Bydžova. Snad nejslavnějším z jeho předků byl kanovník chrámu sv. Víta Václav Radecký z Radče, jehož busta z Parléřovské dílny dodnes zdobí svatovítské triforium.

Josef Václav Jan Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče se narodil na zámečku v Třebnici u Sedlčan 2. listopadu roku 1766. Dětství neměl příliš šťastné. Matka záhy po porodu zemřela, otec zemřel, když mu bylo deset let. Do patnáctého roku ho vychovával jeho dědeček,  Václav Leopold Radecký z Radče. Válečnická minulost dědečka – sloužil císaři 71 let, motivovala budoucího maršála k jeho rozhodnutí sloužit o vojska. Po dědečkově smrti se jeho výchovy ujal otcův bratr Václav Ignác, major císařské armády. Tím bylo jeho předurčení dokonáno.

Vše však nešlo tak hladce. Jeho první pokusy o vstup do armády narazily na nečekanou překážku. Pro tělesnou slabost byl několikrát vojenskou komisí odmítnut. Po několika marných pokusech je konečně  17. srpna 1784 přijat k 29. kyrysnickému pluku Caramelli jako kadet „ex propriis“, tedy na vlastní útratu. Pluk ležel v Jász-Berény v Uhrách.

A od této chvíle pomalu jeho vojenská kariéra stoupá. Bojuje ve válkách s Turky v letech 1788 – 1791 (už jako nadporučík); v italském tažení proti Napoleonovi se v roce 1796 vyznamená v bitvě u Voltri, kdy, coby pobočník vrchního velitele armády polního zbrojmistra Beaulieua, kryje ustup štábu, zachrání jej před zajetím a je povýšen na majora.

Přichází doba napoleonských válek, ve kterých Radecký nemůže chybět. V bitvě u Hohenlinden v roce 1800 velí 3. kyrysnickému pluku Grossh. Toscana a je vyznamenán; v roce 1805, již v hodnosti generálmajora, se vrací na italské bojiště jako velitel brigády. Ve válce  roku 1809 je opět vyznamenán, tentokrát v bitvě u Wagramu, kde velí divizi. To je již polním podmaršálkem (generálporučík).

Zde si ho všimne arcivévoda Karel, a tak se Radecký stává náčelníkem generálního štábu. V kariéře „vojenského úředníka“ se zasadí o provedení některých reforem, v rakouské armádě.  V roce 1813 se hlavní měrou zaslouží o sestavení plánu střetnutí s Napoleonem u Lipska (16. – 19. října 1813) a stává se tak jedním ze strůjců jeho porážky.

Po skončení napoleonských válek je od roku 1819 velitelem divize v Šoproni, od roku 1829 je již jako generál jezdectva velitelem pevnosti Olomouc. Sídlil zde v Edelmannově paláci na olomouckém Horním náměstí a jeho zdejší pobyt se zapsal zlatým písmem do olomoucké historie: zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy.

V roce 1831 převzal velení rakouské armády v severní Itálii (Lombardie-Benátsko) se sídlem v Miláně. Podílel se na reformách rakouské armády, místo do té doby bezcenných manévrů zaváděl skutečná vojenská cvičení. Roku 1836 byl jmenován polním maršálem.

Jeho nejslavnější období je spjato s boji v Itálii v letech 1848-49. Revoluční rok 1848 zasáhl i severní Itálii a povstalcům se v březnu podařilo přimět rakouské posádky v Benátsku ke kapitulaci. Sám Radecký musel po pětidenním boji opustit Milán. Povstalci požádali navíc o pomoc sardinského krále Karla Alberta. Ten však neměl v úmyslu postavit se do čela revoluce a sledoval jen připojení severoitalských provincií k Piemontu. Válku Rakousku vyhlásil 23. 3. 1848.

Radecký obrátil italskou armádu na útěk 25. 7. 1848 v bitvě u Custozzy a Karel Albert byl nucen žádat Rakousko o příměří. Když v březnu 1849 vypověděl král příměří, porazil Jan Radecký italská vojska  v bitvách u  Mortary (21. března) a Novary (23. března) tak rozhodně, že se Karel Albert vzdal trůnu a jeho vojsko se spasilo útěkem. Za tato vítězství obdrží Radecký nejvyšší vojenské vyznamenání Rakouského císařství – velkokříž Řádu Marie Terezie.

Radeckému je 83 let a jeho hvězda nepřekonatelného vojevůdce stále září. V roce 1850 se stává při narůstajícím napětí s Pruskem vrchním velitelem rakouské armády. Po zažehnání války se vrací do Itálie do Milána jako generální guvernér. V roce 1857 požádá o uvolnění ze svých funkcí a 5. ledna roku 1858 umírá ve Villa Rentě u Milána. Pohřben je v Klein Wetzdorfu u Stockerau v mauzoleu slavných osobností císařské armády. Odchází tak velitel, jehož si vojáci opravdu vážili a bez pejorativního nádechu ho nazývali „otec Radecký“.

Maršál Radecký se už za svého života stal vojenskou legendou. Spolu s dalšími dvěma legendárními maršály Podunajské monarchie, Rakušanem Ottou Windischgrätzem a Chorvatem bánem Josipem Jelačićem tvořil legendární maršálskou trojici, která byla nazývána "triumvirát WIR" (zkratka Windischgraetz, Ielacic, Radetzky, v němčině ve významu MY). Po jeho smrti mu byl v Praze na Malostranském náměstí vztyčen pomník odlitý z ukořistěných děl italského tažení (po roce 1918 byl pomník odstraněn, v současnosti se nachází v lapidáriu Národního muzea). Světoznámý Straussův Radeckého pochod, zkomponovaný na počest velkého vojevůdce, se stal nostalgickou vzpomínkou na dobu starého mocnářství.

použity citace z článků Luďka Kaplana a O. Frankenbergera


Johann Strauss - Radeckého marš.mp3

MONARCHIE.

Jan Nepomuk František hrabě Harrach – pravý český šlechtic srdcem i činy.

Jedním z nejzářnějších příkladů pravého českého šlechtice a kavalíra, věrného syna Podunajské monarchie, byl ve druhé polovině 19. století majitel rozsáhlých statků v Podkrkonoší, na Královéhradecku, v Dolních Rakousích a Uhrách, Jan Nepomuk František hrabě Harrach. Myslel jako pravý křesťanský šlechtic svým srdcem, duchem a činy na blaho svých bližních a jeho život, naplněný po okraj dobrými a obecně prospěšnými činy ve všech myslitelných oborech, by měl sloužit za příklad všem veřejně činným osobám i prostému lidu. Právě v takto naplněném životě se se vší zřetelností projevuje pravý smysl šlechtictví a obraz aristokrata, služebníka svého lidu.

Jeho osvícenost Johann Nepomuk Franz von Harrach zu Rohrau und Thannhausen, svobodný pán na Pruggu a Pürrhensteině, se narodil dne 2. listopadu 1828 ve Vídni jako syn Františka Antonína hraběte Harracha, vysoce vzdělaného a vlastenecky orientovaného muže, jeho matkou byla Anna Marie Terezie, princezna ze starého a vlivného českého rodu Lobkowiczů. Od malička proto hrabě Jan vyrůstal v českém vlasteneckém ovzduší, které dále podporovali také jeho vychovatelé, mezi nimiž náleží čestné místo Janu Erazimu Vocelovi, profesoru archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské Karlo-ferdinandově univerzitě a též  Antonínu Jaroslavu Vrťátkovi, českému vzdělanci, který se stal později knihovníkem Národního musea.

Již v roce 1848 se mladý hrabě Jan spolu se svým otcem Františkem účastnil Slovanského sjezdu v Praze. V následujícím roce vstoupil hrabě Jan do armády naší monarchie a účastnil se tažení proti uherským povstalcům. Téměř osm let svého života věnoval službě v armádě, kterou opustil v polovině padesátých let, aby pojal za svou ženu Marii Markétu, která pocházela stejně jako jeho matka z rodu Lobkowiczů.

Roku 1856 zakoupil velkostatek Konárovice u Kolína, který se rozhodl přebudovat ve vzorové hospodářství. Založil zde například rozsáhlé morušové sady, v nichž se úspěšně věnoval chovu bource morušového. S největší pílí a pečlivostí se věnoval také včelařství, které na svém statku pozvedl na vysokou úroveň.

V roce 1860 převzal správu krkonošského panství Jilemnice, které si od počátku velmi oblíbil a věnoval mu mnoho své péče. Bezodkladně zavedl na panství české úřadování a nejvyšší pozornost věnoval lesnímu hospodářství, které dosáhlo v dobách jeho správy svého vrcholu.

Na svých panstvích se věnoval také pozvednutí pivovarnictví, proto dal rekonstruovat a rozšířit své pivovary v čele s pivovarem jilemnickým, jehož pivo se zařadilo mezi nejlepší výrobky své doby. Podporoval rovněž další rozvoj sklářství a jeho sklárna v Novém Světě v Krkonoších zažila za jeho časů jedno ze svých nejslavnějších období.

Ve svém úsilí dobrého a vzorového hospodáře nepolevil po celý svůj život, stál v čele Hospodářského spolku kolínského, později krajského hospodářského spolku čáslavského a později i královéhradeckého. Roku 1863 založil na svém panství Stěžery u Hradce Králové rolnickou školu, kde mohli zájemci z Hradeckého kraje studovati a stravovati se zdarma. Ve svém zápalu pro vzorné hospodaření vydal v roce 1864 dva instruktážní spisky: Krátké naučení o důležitosti dobytka dojného, kterak dlužno rozumně jej chovati a jakých vad se vystříhati a Krátké naučení o důležitosti hnoje, kterak dlužno nakládati s ním rozumně a kterých vad se vystříci.

Přes svou intenzivní zemědělsko-osvětovou činnost nezapomínal ani na rozvoj průmyslu v českých zemích. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz (rozuměj dovoz), banky Slávia a dalších institucí. Nebyl typem pouhého čestného předsedy, ale vyznačoval se naopak neustálou odbornou prací a velmi často i velkorysou hmotnou podporou svých bohulibých aktivit.

Jako pravý český vlastenec v nejlepším slova smyslu se výrazně exponoval též v českém národním a politickém životě. Roku 1865 se stal poslancem Českého zemského sněmu za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký, v roce 1870 vstoupil do říšské rady - předlitavského parlamentu, roku 1884 se stal potom členem panské sněmovny. Ve všech svých veřejných funkcích velmi přesvědčeně hájil české zájmy. Svým přesvědčením byl konzervativec, austroslavista, staročech, monarchista a federalista a svými názory byl blízký Františku Ladislavu Riegrovi či arcivévodovi Františku Ferdinandu ď Este. Od začátku 70. let odmítal pasivní rezistenci českých poslanců, požadoval jejich opětovný vstup do aktivní politiky a byl přesvědčen o tom, že neúčastí na politickém životě Podunajské monarchie škodí čeští poslanci nejvíce svému vlastnímu národu.

Jako drtivá většina moudrých lidí si existenci českého národa bez rakouského rámce nedokázal vůbec představit. V roce 1862 shrnul své vizionářské názory a návrhy reformy Podunajské monarchie do publikace Spása Rakouska. Jeho pohled v mnohém předběhl dobu a jeho názory, od nichž se nikdy neodchýlil, ho zařadily po bok reformních arcivévodů Františka Ferdinanda ď Este a Karla, pozdějšího císaře a krále. Hrabě Jan, velký český vlastenec, nebyl nikdy ani v nejmenším nacionalistou. Jako pravý křesťan a dobrý katolík miloval vždy své bližní a prosazoval přátelskou spolupráci mezi Čechy i Němci. Přesto musel s bolavým srdcem přihlížet vzrůstu německého a českého nacionalismu, které svými omezenými pohledy a vybičovanými vášněmi stupňovali vzájemný antagonismus místo přátelské spolupráce a vzájemného doplňování obou národností pro další rozvoj a blaho českých zemí. Moudrosti a prozíravosti jeho postojů dokážeme plně porozuměti až v naší době, kdy jsme si po výbuchu nacionalismů a rozbití monarchie museli projít očistcovým ohněm nacistické a komunistické totality.

Nikdy nekončící zápas hraběte Jana o český život politický a národnostní se snoubí s jeho mimořádnými zásluhami o český život kulturní. V letech 1862 -1890 je hrabě Jan kurátorem Matice české a intenzívně podporuje českou literaturu. Roku 1864 vydává s jeho podporou podkrkonošský rodák a spisovatel Karel Jaromír Erben v konečné podobě Prostonárodní české písně a říkadla. Díky Janově štědré finanční podpoře vychází mnoho let významný matiční přírodovědný časopis Živa. Svou lásku a píli věnuje hrabě Jan také české mládeži, pro niž sepsal a v roce 1867 vydal Chronologický přehled dějin českých, vypracovaný dle Palackého Dějin národa českého.

 Veliká zásluha náleží hraběti Janovi za vybudování Národního divadla v Praze, které štědře finančně podporoval. Roku 1862 stál hrabě také v čele sboru pro zbudování Národního divadla. Roku 1863 jako kurátor Matice české také slavnostně poklepal na základní kámen Národního divadla. Aby podpořil Národní divadlo, vypsal již roku 1863 soutěž o nejlepší českou operu, kteroužto cenu vyhráli v roce 1866 Smetanovi Braniboři v Čechách a jejich autor obdržel odměnu ve výši 600 zlatých.

 Dalším středobodem Janovy kulturní činnosti byla účast na vybudování Národního musea. Hrabě Jan byl předsedou Společnosti musea Království českého a zasloužil se o vybudování monumentální musejní budovy na pražském Václavském náměstí, stejně jako o následný rozmach musea. Za své zásluhy byl roku 1890 zvolen presidentem Společnosti Musea království Českého.

Jeho činnost se ovšem zdaleka neomezovala pouze na české prostředí a jako pravý aristokrat a občan Podunajské monarchie se věnoval bohulibé činnosti na všech svých panstvích i ve Vídni, kde jeho rod vlastnil Harrachovský palác. Ani zde však nezapomínal na své milé Čechy a v součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál, založil první českou školu pro početnou českou vídeňskou menšinu a také vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce. Za svou lásku a péči si vysloužil přízvisko Otec vídeňských Čechů. 


Jako velevážený zástupce Podunajské monarchie se účastnil s velkou pozorností několika zahraničních světových výstav a své získané zkušenosti využil v přípravě Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891, kde působil jako předseda generální poroty. Podílel se i na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895.

Velkou láskou lnul hrabě Jan ke svému západokrkonošskému jilemnickému panství, o jehož rozvoj se zcela mimořádně zasloužil. Na svém jilemnickém panství velmi rád pobýval a proto již roku 1870 nechal opravit jilemnický zámek, který následně v polovině devadesátých let ještě rozšířil a upravil do dnešní podoby. Zámek nechal obklopit rozsáhlým polopřírodním parkem, aby byl stále blízko své milované přírodě.  Hrabě Jan velmi podporoval místní školy a městu Jilemnice daroval v roce 1863 překrásnou kroniku, na jejíž úvod vlastní rukou napsal: "...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."

Silou a vahou své mimořádné osobnosti se zasadil také o setrvání Jilemnice jakožto sídla politického okresu. Za všechny své zásluhy o jilemnické panství byl v roce 1861 hrabě Jan jmenován čestným občanem města a v dalších letech tuto poctu opakovaly další vsi jeho panství.

Hrabě významně podporoval český i německý turismus v Krkonoších a do své smrti spolupracoval s řídícím učitelem ve Štěpanicích u Jilemnice, zakladatelem české turistiky a lyžařství v Krkonoších, Janem Bucharem. Také díky podpoře hraběte Jana byl již v roce 1889 založen v Jilemnici první venkovský odbor Klubu českých turistů, jehož  jednatelem se stává právě  propagátor a znalec Krkonoš Jan Buchar. Tento přední český znalec hor pořádal četné přednášky o krásách horské přírody po mnoha městech Čech, Moravy a Podunajské monarchie, doprovázené kolorovanými diapozitivy jilemnického fotografa doktora Josefa Vejnara.

Součinností hraběte Jana Harracha a řídícího učitele Jana Buchara se Krkonoše, do té doby navštěvované především v létě, otevřely turistům i v zimních měsících. Roku 1892 přivezl hrabě Harrach na své panství z Norska a Rakouska první dva páry lyží, podle jejichž vzoru na příkaz jeho lesní správy místní řemeslníci vyrobili první české lyže. Byly určeny pro lesnický personál, ale díky průkopníkům krkonošské turistiky se jízda na „ski“ o jedné dlouhé holi stala oblíbenou sportovní kratochvílí zimních návštěvníků hor a z Jilemnice učinila kolébku českého lyžování. Český Krkonošský spolek Ski Jilemnice se stal prvním samostatným českým lyžařským klubem.

Hrabě Jan budoval a zdokonaloval horské cesty včetně turistických a horská cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy kolem Labské boudy do Špindlerova Mlýna – Bedřichova, dnes nesoucí jméno Harrachovo, se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi.

Pro pozvednutí turistického ruchu na svém panství nechal v součinnosti s jilemnickým Klubem českých turistů postavit na vrcholu Žalého v roce 1890 dřevěnou restauraci a roku 1892 místo již nevyhovující železné rozhledny kamennou rozhlednu ve tvaru hradní věže, která slouží svému účelu dodnes a z níž se otevírá jeden z nejkrásnějších panoramatických rozhledů na Krkonošské hory i daleko do českého vnitrozemí.

Aby ulehčil těžký život obyvatelům odlehlých horských končin svého horského panství a zpřístupnil hory turistům, velmi vehementně prosazoval a inicioval vybudování odbočky od tratě Rakouské severozápadní dráhy přes město Jilemnice a Horní Pojizeří do centra západních Krkonoš, Rokytnice nad Jizerou. Místní dráha Jilemnice – Roketnice, dokončená roku 1899 odbočovala ze Severozápadní dráhy v její stanici Jilemnice, dnes Martinice v Krkonoších, a v Rokytnici nad Jizerou dosáhla dvacátého kilometru své délky. Bohužel se hraběti Janovi již nepodařilo realizovat její plánované prodloužení na Harrachovsko a její napojení na přeshraniční trať z Liberce do Jelení Hory.

Svou celoživotní lásku k horské přírodě Krkonoš vyjádřil v jednom ze svých posledních počinů, jímž v roce 1904 založil první krkonošskou přírodní rezervaci Strmá stráň na severním svahu Krkonoše v Labském dole, která měla výměru přes 60 hektarů. Rezervace ochraňovala původní krkonošský prales téměř nedotčený činností člověka. Tímto svým počinem, daleko předbíhajícím dobu, probudil zájem o ochranu přírody v širokých vrstvách obyvatel a stál u zrodu ochrany krkonošské přírody. Díky změně hospodaření nad alpinskou hranicí lesa také zajistil účinnou ochranu krkonošské vysokohorské borovice kosodřeviny.

Po životě naplněném obětavou činností pro blaho svého věrného lidu, milované české vlasti, drahé Podunajské monarchie i překrásných Krkonoš zemřel Jan Nepomuk František hrabě Harrach dne 12. prosince 1909 ve Vídni v požehnaném věku jedenaosmdesáti let. Na jeho pohřeb, který se konal v Horní Branné u Jilemnice se s ním přišly rozloučit davy lidí. Z Prahy byl na pohřeb hraběte Jana vypraven zvláštní vlak s nejpřednějšími reprezentanty českého veřejného života. Svůj hluboký smutek nad ztrátou tak vzácného člověka, pravého šlechtice a vlastence neskrýval nikdo z přítomných. Ještě v sedmdesátých letech dvacátého století vděčně vzpomínali poslední pamětníci na laskavého starého hraběte. Jan Nepomuk František hrabě Harrach je pochován s dalšími členy svého významného aristokratického rodu v rodové hrobce v Horní Branné u Jilemnice.

MONARCHIE.

František Josef I. - předposlední český král.

Dne 18. srpna 1830 sto a jeden výstřel zvěstoval hlavnímu městu Vídni a celé říši narození prince. Šedivý mocnář František I. pozdravil jej s pocitem radosti a pýchy. Nazval malého prince, který při křtu dostal jméno František Josef Karel, mazlivým jménem "Franci". Císař František lnul nejněžnější láskou ke svému vnuku. Denně mu musel být donesen do jeho komnat; stalo se velmi často, že ministři a dvorní radové v císařské pracovně spatřili malou kolébku, ve které si malý princ hověl.

I když se malý čtyřletý princ směl věnovat svým dětským hrám, velmi brzo také přišla povinnost. Dříve než každé jiné dítě říše musí císařský princ započít školní vyučování. Kdy hoši v jeho stáří na školu ještě ani nepomýšlí, malý princ již částečně ovládá dva až tři hlavní jazyky říše. Za tím účelem mu byly dány opatrovkyně netolik německé, ale i české a maďarské národnosti, aby ho učily při hře různým řečem.

Rozhýčkány a rozmazleny děti císařského domu nikdy nebyly a v mnohem menší míře se jim dostávalo radostného veselí a her, než potomkům jiných rodin. Císařskému princi byly k výchově přiděleny nejlepší síly a zvláště František Josef byl obdařen neúnavnou horlivostí v učení, velikou inteligencí, chápavostí a především vynikající pamětí, která se stala stálým cvičením proslulou a také živým citem pro povinnost a přesnost.

Vyučování začalo se základy všeobecného vzdělání a náboženství, především byl kladen důraz na teorii a praktické cvičení v jazycích. V několika málo letech František Josef ovládal francouzštinu, maďarštinu, češtinu a polštinu s obdivuhodnou znalostí a výslovností, téměř jako řeč mateřskou. V době svého nástupu na trůn už výborně rozuměl všem hlavním řečem své říše. Potom přišly na řadu přírodní vědy, zeměpis a dějepis, k nim se nakonec připojilo vojenství a filozofie jakož i právnická studia. Císařský princ se učil tanci, plavání, šermu, střílení do terče a jízdě na koni. Mladý arcivévoda měl skoro nepřekonatelnou bázeň před koněm, ale postupem času vše překonal a stal se výborným jezdcem. Také jako střelec byl výborný, o čemž mohli účastníci honby mnoho vyprávět. Hudbě nebyl František Josef valně nakloněn, za to však měl zvláštní talent pro kreslení.

V listopadu 1843 začalo čtyřleté vyučování vojenského řemesla. František Josef byl v mládí ostýchavý a nesmělý a měl velmi málo důvěry ve své vlastní síly. V tom se osvědčil Hauslab jako výtečný učitel, který docílil, že žák vlastní činností nabyl samostatnosti a sebevědomí. Především musel arcivévoda František Josef cvičit jako prostý voják ve včech třech druzích zbraní s nováčky. Jako hulánovi mu byl přidělen obyčejný náhradní kůň a teprve tady v rekrutské jízdárně přemohl svou dříve zmíněnou začátečnickou bázeň před koněm a v krátké době se vycvičil v nejvítečnějšího jezdce. Jako dělostřelec musel prodělat veškerá cvičení. Jako každý nováček byl komandován k dosti nebezpečnému nabíjení a posunování děla. A touto přísnou praxí v zacházení s veškerou zbraní vyspěl z počátku nesmělý chlapec v rázného muže.

V této době byla nástupci trůnu vštípena láska k armádě. A dalo by se uvést mnoho příkladů, s jakou přesností studoval František Josef veškerá odvětví vojenské vědy. Při manévrech se často za svítání objevil v táboře bez průvodu a pozoroval mužstvo při ranním zaměstnání ve stanech a v barácích, při čemž je svou znalostí předpisů uváděl do rozpaků; a tato znalost sahala až ke knoflíkům a nitím komisního prádla! V Olomouci musel pracovat jako každý jiný voják rýčem a lopatou - lézt do příkopů a podkopů a teprve pomalu přecházel do vyšších a vyšších odborností.

V revolučních dnech roku 1848 opustil císařský dvůr zámek Schönbrunn. František Josef koňmo provázel s ostatními mladými arcivévody císařský kočár. Nejnovější krvavé události ve Vídni udělaly na Františka Josefa hluboký dojem. Cítil pokoření, že musí císařská rodina znovu opustit hlavní město. Císařský dvůr se odebral přes Kroměříž do Olomouce. Tam, v dobře opevněné pevnosti, uprostřed úplně klidného moravského lidu nalezl těžce zkoušený císař Ferdinand bezpečné útočiště.

Časně z rána v sobotu 2.prosince 1848 byl v arcibiskupském paláci velký pohyb. Večer před tím přijel do pevnosti kníže Alfred Windischgrätz a svobodný pán Josip Jelačić. Vojsko dostalo rozkaz ráno vytáhnout v parádním. O půl osmé se začaly komnaty poblíž korunovačního sálu plnit množstvím osobností : duchovní hodnostáři, diplomaté, generalita, vysocí státní úředníci, komoří a palácové dámy. V osm hodin se objevili členové nejvyšší císařské rodiny. Brzy na to se rozevřely dveře císařských komnat, z nichž vykročil císařský průvod; v předu kráčel generální pobočník kníže Josef Lobkovic a za ním obě Veličenstva, provázeni arcivévodou Františkem Karlem, arcivévodkyní Žofií a jejich synem Františkem Josefem. Po velmi slavnostním pozdravu vstoupil císař Ferdinand I. doprostřed shromáždění, a když císařovna a arcivévodkyně usedly na přichystaná křesla, vyňalo Jeho císařské Veličenstvo beze slova, za napjatého ticha listinu a předčítalo krátké, však tím závažnější sdělění : „Důležité důvody přinutily Nás k nevyhnutelnému rozhodnutí složiti císařskou korunu - a to ve prospěch Našeho milovaného synovce, nejjasnějšího pana arcivévody Františka Josefa, Jeho Výsost jsme prohlásili za plnoletou, protože Náš milovaný bratr, Jeho Výsost arcivévoda František Karel, otec Jeho Výsosti prohlásil, že dle dosavadních domácích a státních zákonů příslušejících mu nároků na trůn vzdává se neodvolatelně ve prospěch Jeho Výsosti svého syna."
Po té přistoupil mladý,nově prohlášený císař ke svému strýci, poklekl před ním - beze slova - neboť pro zcela pochopitelné rozčilení nemohl ani slova promluvit. Císař Ferdinand Dobrotivý, zvaný tak pro svou mírnou a lidumilnou povahu, se naklonil ke svému synovci, žehnal mu a pozdvihnul ho ze země a vřele ho objal. Potom mu šeptal prostá, ale hluboce procítěná slova : „Bůh Ti žehnej! Buď hodný a Bůh Tě bude vždy chrániti!" Celá událost se stala pro přítomné po celý život nezapomenutelnou.

Od počátku své vlády se mladý císař František Josef věnoval s neúnavnou péčí vnitřnímu vybudování říše, ačkoliv ani po válce v Itálii a v Uhrách nenastala ještě Rakousku doba nerušeného klidu. Ještě v době bouří roku 1849 započal císař řadu oprav v celém veřejném životě, v justici a správě, ve školách a v umění. Koncem roku 1849 bylo zřízeno zvláštní ministerstvo pro obchod, živnosti a veřejné stavby; ve všech korunních zemích byly zřízeny obchodní a živnostenské komory. Dnem 30.prosince 1849 byla zavedena nová politická správa. Korunní země dostaly místodržitelství, větší země byly rozděleny na kraje, tyto zas na okresní hejtmanství. Též péče o veřejnou bezpečnost byla upravena zřízením četnického sboru a důležitými policejními předpisy pro města. Stát se uchopil zdravotnické služby, zřídil lékařské komise a ustanovil krajské lékařské rady a okresní lékaře. Panovník neopomenul také příležitosti, aby se osobně přesvědčil o potřebách jednotlivých zemí a měst hojnými cestami po říši.

Dne 18.února si mladý císař vyšel o 1. hodině po poledni jako obyčejně na procházku. Provázen pobočníkem procházel se císař na hradbách, které tehdy obklopovaly vnitřní Vídeň. Poblíž korutanské brány se zastavili, a císař přistoupil k obrubě valu, aby se podíval do městského příkopu. V tom z řady několika procházejících se, vrhl se na císaře mladý muž s pokřikem „Éljen Kossuth!" a nožem v ruce. Císař, nic netušící, na výkřik obrátil trochu hlavu. Smrtící zbraň zasáhla místo holé šíje límec císařovy plukovnické uniformy a byla přezkou nákrčníku zadržena tak dalece, že ostří nože způsobilo tržnou ránu na krku jen na půl palce. Útočník se rozpřáhl k druhé ráně, ale tu zachytil císařský křídelní pobočník hrabě Maxmilián O´Donell a vídeňský měšťan Josef Ettenreich, který přiběhl císaři na pomoc. Když hrabě O´Donell udeřil plochou šavle útočníka, kterého Ettenreich povalil na zem, prosil císař: „Nebijte jej, nebijte jej"! a snažil se kapesníkem zastavit krev, která mu proudila ze šíje. Císař se vrátil s pobočníkem pěšky do hradu a upokojoval lid deroucí se k němu: „Buďte klidní! - Nic to není! - Sdílím jen osud svých hodných vojínů v Miláně!". Z policejního vyšetřování vyplynulo, že se útočníkem, který se snažil mocnáře zabít, byl krejčovský tovaryš János Libényi, který působil v letech 1848/49 v revoluční uherské armádě. Vojenský soud ve Vídni odsoudil Libényiho k trestu smrti.

Jak ubíhal čas a přibývala léta, vyvstávala potřeba najít císaři vhodnou nevěstu. Počátkem 50. let 19. století dozrávalo v Evropě spolu s ním i několik princezen, které mu byly rovny rodem a o nichž bylo možno uvažovat jako o jeho životních partnerkách. Obstarání budoucí manželky milovanému synovi si vzala za své arcivévodkyně Žofie. Od společenské sezóny 1849 do jara 1851 uspořádala Žofie u dvora celkem devět skvostných plesů, na kterých patřil František Josef k nejzdatnějším tanečníkům. V rámci přísného protokolu se při těchto a dalších příležitostech bavil rád a nikdy neměl nouzi o vhodné partnerky. Arcivévodkyně Žofie, která měla pocit, že sňatek jejího syna by se neměl odkládat, se rozhodla hledat řešení ve staré vlasti, v Bavorsku. Tam vládl katolický rod Wittelsbachů, z něhož sama pocházela. Její nejmladší sestra Ludovika, provdaná za dobrého a veselého vévodu Maxmiliána Bavorského, měla dceru na vdávání. Jmenovala se Helena a bylo jí 19 let. Žofie si ji dovedla dobře představit jako svoji snachu. Arcivévodkyně Žofie si uvědomovala určité riziko, které by z tohoto případného sňatku vyplývalo. Arcivévodkyně napočítala celkem dvaadvacet případů, kdy příslušníci obou rodů uzavřeli manželství, ale i přesto začala podnikat kroky, aby se tak stalo po třiadvacáté. Vhodnou příležitostí k seznámení s Františkem Josefem spatřovala v oslavě jeho narozenin v Bad Ischlu. Lázeňské město s nádherným horským okolím učarovalo mladého monarchovi natolik, že se sem vracel po celý život. Žofie neváhala a sestře Ludovice naznačila svůj záměr, následně ji i s dcerou pozvala. Ludovika pozvání s radostí přijala. Nepřijela však jen s Helenou - Nené, ale i s mladší ještě ne ani šestnáctiletou dcerou Alžbětou - Sissi. Mladého císaře však neobyčejně okouzlila nenucená a přirozená Sissi, kterou si zamiloval na první pohled. 18.srpna 1853, v den dvacátých třetích narozenin císaře Františka Josefa I., vydala Ludovika jménem své dcery oficiální prohlášení. Říkalo se v něm, že Alžběta vévodkyně Bavorská je ochotna stát se manželkou Františka Josefa. Svatba byla stanovena na pondělí 24.dubna 1854 a konat se měla ve Vídni. Mezi touto dobou navštívil několikrát František Josef svou mladinkou nevěstu v Possenhofenu na Starnberském jezeře. Alžběta vyjela s rodiči a sourozenci Ludvíkem a Helenou z Mnichova ve čtvrtek 20. dubna a v ulicích města se tísnily davy obecenstva, aby se rozloučily s odjíždějící princeznou. Ve Straubingu usedla na parník dunajské paroplavby, který ji dopravil do Lince. Na březích Dunaje stáli lidé a zdravili Sissi, třebaže se na palubě lodi ukázala jenom zřídka. V každém sebemenším městečku, kde přistáli nebo se ubytovali, se konaly slavnostní hostiny a pronášely projevy na počest vznešené nevěsty a jejího budoucího manžela. Císař na ni netrpělivě čekal ve Vídni na břehu Dunaje a s ním obrovské davy lidí. Konečně kolesový parník František Josef připlul. Jakmile na břehu zařinčely kotvy, císaře nic neudrželo a bez ohledu na lidi se rozběhl k lodi, strhl Sissi do náručí a políbil ji. Nadšení Vídeňáci propadli v jásot. Ani Sissi a ani nikdo z přítomných sledujících tuto dojemnou scénu na březích Dunaje, nemohl tenkrát tušit, že si František Josef ve své zamilovanosti a snad i z pravé lásky vezme tu nepravou ženu. V pondělí 24. dubna 1854 již nemohl nikdo změnit běh událostí a císařova matka arcivévodkyně Žofie mohla jen prosit Boha, aby požehnal ženichovi a nevěstě, kteří teď stanou před oltářem v augustiniánském kostele. O 18. hodině se naplnil chrám zvanými hosty a poskytoval obraz omamující nádhery.

Při výměně prstenů vystřelil prapor pěchoty postavený na Josefském náměstí první salvu a z městských hradeb oznamovalo dunění děl, že Rakousko má od té chvíle císařovnu a matku národů. Po návratu z Augustiniánského kostela se novomanželé a jejich příbuzní objevili v audienčním sále dvorního hradu, kde byli Jejímu Veličenstvu představeni jako první pánové maršál Radecký, kníže Windischgrätz a bán Jelačić.
U příležitosti císařské svatby zkomponoval Bedřich Smetana jako věnování novomanželům Triumfální symfonii, jejímž nosným motivem se stala melodie císařské hymny. Pro císaře složí v letech 1871 a 1872 ještě operu Libuši, kterou bude reagovat na panovníkův slib, že se nechá korunovat českým králem. Libuše tak vědomě vznikla jako opera korunovační. Excísaři Ferdinandovi Dobrotivému, který po po předání moci Františku Josefovi odešel do Prahy, se mimochodem Smetana stal na Hradčanech soukromým učitelem hudby. Když tento Habsburk v červnu 1875 v Praze zemřel, poznamenal si Smetana: „Byl poslední korunovaný král český.“

Na vídeňském dvoře všechno probíhalo podle španělské etikety, která se utvářela po staletí a konzervovala v sobě různé středověké přežitky. Pro Františka Josefa představovala samozřejmá pravidla chování a sám na její dodržování kladl značný důraz, pro Alžbětu však byla něčím naprosto neznámým. U svatební tabule se stalo, že dle španělské etikety bylo zvykem jíst v rukavičkách. Avšak Alžběta, která o podobné praxi neměla ani ponětí, si rukavičky sundala a položila je na stůl vedle sebe. U hostů to vyvolalo rozpaky. František Josef si toho všiml a také on si sundal bílé rukavice a prohlásil: „Co dělá císařovna, je dvorním zvykem". Po večeři oficiální část svatby skončila. Naprosto vyčerpaná nastoupila Sissi do vozu, který ji a obě matky odvezl do zámku Laxenburg. Ceremoniál předpisoval, že mladou novomanželku mají odvést do svatební komnaty její matka a tchyně. Ludovika a Žofie se poctivě snažily k smrti vyčerpanou nevěstu trochu rozveselit. Tak jako většina dívek nebyla Sissi poučena matkou nebo některou z vychovatelek, co se vlastně bude dít o svatební noci. Velice zřídka se našel mladý manžel, který bral ohled na nevinnost a nepoučenost své nevěsty a ohleduplně ji zasvětil do tajů ložnice. František Josef takový muž byl. Když viděl Sissi vyčerpaně a ustrašeně ležící na poduškách, nevyužil bezohledně svého nového práva. Příliš svou mladou ženu miloval a nechtěl ji v první společné noci šokovat. Přesto, že hořel vášní, neudělal nic, čím by ji ublížil. Mnohem později, když se o jejich nešťastném manželství mluvilo a psalo, se za mnohé dávala vina císaři. Vyčítali mu, že se Sissi dostatečně nezastával, ale všichni kritikové zapomínali, že se František Josef po celý život choval k Sissi jako citlivý muž, který se dokázal ovládnout dokonce i ve svatební noci. V Possenhofenu Sissi vyrůstala volná a svobodná. Trávila hodně času v zahradách a v lesích. Velmi ráda četla a náruživě jezdila na koni. Na královském původu si nezakládala a byla známá všem lidem i dřevařům v lesích. Ve Vídni se Alžběta nemohla cítit dobře. Všechen ten lesk dvora, nekonečný počet zbytečných lidí, kteří si však připadali vysoce zajímavými a důležitými, musel ji být odporný. Při tom vázanost a omezenost při každém kroku. Španělský ceremoniel a ke všemu tchyně a teta v jedné osobě, která ji začala vychovávat na císařovnu. Není divu, že se mladičké Sissi brzy nová role císařovny zprotivila a začala svého rozhodnutí litovat. V červnu 1854 vyrazili císařští manželé na první společnou cestu, která vedla na Moravu a do Čech. Z Vídně vyjeli 1.června dvorním vlakem. První zastávka vlaku byla na slavnostně vyzdobeném nádraží v Břeclavi. Císař s chotí sestoupil na nádraží, kde je přivítal zemský místodržitel Leopold hrabě Lažanský a kníže Liechtenstein. Pak před císaře a císařovnu předstoupil žák břeclavské školy a zarecitoval báseň. Když recitace skončila, přistoupil císař k chlapci, pohladil jej po hlavě a řekl: „Dobře jsi to odříkal, jak si starý, chodíš-li do školy pilně?" Pak vzácná návštěva pokračovala dále do Brna. V zemském hlavním městě je přivítal zemský vojenský velitel a brněnský biskup, starosta města a celá městská rada. Když císař se svým doprovodem vyšel z nádraží, začaly na věžích kostelů vyzvánět zvony. V Brně pobyli císařští manželé dva dny, během nichž se mohli těšit z nadšených ovací. Zástupci moravského venkova panovníkovi předali mnoho darů. Potěšený císař jim poděkoval slovy: „Děkuji Vám, milí venkované, za Vaše přání. Ono mne těší tím více, an Vy jste vždy hodní a Mému Domu věrní poddaní byli. Já přesvědčen jsem, že Vy a Vaši potomci budoucně takovými zůstanete." Druhého dne císař provedl přehlídku vojska na cvičišti za městem, pak provedl kontrolu vojenské nemocnice a vychovatelny. Císařovna zatím navštívila ústav šlechtičen, klášter alžbětinek a uršulinek, opatrovnu a špitál chudých a několik škol, kde všude zanechala oblažující dojem. Odpoledne císařští manželé strávili při slavnosti v parku Lužánky. Do Prahy přijel císař a císařovna dne 3.června 1853 a samozřejmě i zde se jim dostalo velkolepého uvítání. Ubytování měli připraveno na Pražském hradě, kde probíhala řada státnických aktů. Také v Praze císařští manželé navštěvovali školy, prohlédli si domov hluchoněmých a pozornost věnovali zemědělské výstavě, která v hlavním městě právě probíhala. Císař a tentokrát i císařovna se účastnili při polních manévrech pražské posádky. Na závěr návštěvy položil císař symbolicky v Karlíně základní kámen kostelu zasvěceného svatým Cyrilu a Metodějovi. Během pobytu si udělali výlet do Ploskovic, kde v létě žil císař Ferdinand. Na závěr návštěvy Čech se císař v Děčíně, v zámku hraběte Thuna, sešel ke třídennímu jednání s pruským a saským králem. Do Vídně se Jejich Veličenstva vrátila 13. června 1854.

V prvních letech vlády císaře Františka Josefa byla Praha častým cílem jeho návštěv. Navštívil ji v roce 1849, 1852, 1854, 1858, mezitím jezdil do Olomouce, Brna, Teplic a Karlových Varů. Císařovna Alžběta do Čech a na Moravu zavítala jen výjimečně a jak budoucnost ukázala, maďarština a Uhry jí byly bližší. Dne 5.března 1855 obdařila císařovna svého manžela princeznou, která při křtu dostala jméno císařovy matky, Žofie (1855-1857). Dne 15.července 1856 se císařským manželům narodila druhá dcera Gisela (1856-1932).
Cesta císařského páru do Uher v roce 1857 byla poznamenána rodinou tragédií. Proti vůli arcivévodkyně Žofie si Alžběta prosadila, že s rodiči cestovaly také obě děti. Starší z obou holčiček, dvouletá Žofie, po krátké nemoci 29.května 1857 v Budíně zemřela. Nešťastná a zoufalá matka byla k neutěšení, odmítala jakýkoli styk se světem a na dlouhé týdny se stáhla do truchlivé samoty. I když jí nikdo nic nevyčítal, zhroucená Sissi se od těch dob změnila, vzdala se dalšího výchovného úsilí a nadále už žila jen sama pro sebe.

Dne 21.srpna 1858, večer ve 22.15 hodin, porodila Sissi manželovi vytouženého syna. Konečně měl císař následníka trůnu. Císařká Vídeň propadla do víru radosti, když po několika hodinách čekání zaznělo 101 dělostřeleckých výstřelů. František Josef, který celé hodiny vysedával u lože své ženy, Alžbětu nejen vděčně políbil, když mu do rukou vložili silného chlapce, ale daroval milované manželce i nádherný perlový náhrdelník v hodnotě 50.000 zlatých.

Méně úspěšná byla zahraniční politika tohoto období, v Krymské válce se Rakousko postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s Ruskem. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, protože se prakticky ocitlo v mezinárodní izolaci. Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda, do jejíhož čela se postavil sám císař, poražena u Magenty a Solferina. Mezi těmi, kdo statečně a houževnatě bojovali za Rakousko a svého císaře, byly tisíce českých vojáků. Naopak se projevila nechuť bojovat za císaře pána u některých uherských pluků. Podle mírové smlouvy, uzavřené již 10.listopadu 1859 v Curychu, připadla část Lombardie s Milánem Sardinskému království, avšak Benátsko zůstalo Rakousku. Tato ztráta, spolu se špatnými státními financemi vedla k odvolání Bacha a k vytvoření konstituční monarchie. Dne 20. října 1860 vydal císař František Josef I. manifest, který slavnostním způsobem oznamoval nové uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii. Císařským patentem č.20 z 26.února 1861 vstoupila v platnost nová ústava. Císař udělal významný krok k demokratizaci své říše a neoabsolutistický způsob vlády byl u konce. Podle nového základního dokumentu habsburské monarchie ji tvořilo sedmnáct korunních zemí. Mezi nimi Království české, Markrabství moravské, Vévodství slezské, království uherské, chorvatské, slavonské či dalmatské. Za spolupůsobící zákonodárnou instituci pokládala ústava říšskou radu, která se skládala ze dvou komor : panské a poslanecké sněmovny. Císař František Josef tento krok během dalších desetiletí své vlády nevzal zpět a míra občanských, politických i národních svobod jeho poddaných se postupně dále rozšiřovala.

Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linií kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie.

Válka s Dánskem a územní spory na Apeninském poloostrově byly předzvěstí války prusko-rakousko-italské. Boje na české frontě probíhaly mezi Libercem, Trutnovem a Hradcem Králové. Jediné vítězství v bitvě u Trutnova nedokázala naše armáda využít ve svůj prospěch a díky chybám velení i zaostalosti výzbroje utrpěla dne 3. července 1866 na Chlumu u Sadové nedaleko Hradce Králové zdrcující porážku. 23.srpna 1866 byl v Praze podepsán mír s Pruskem. Dle mírové smlouvy zůstalo území rakouského císařství beze změny, s vyjímkou Benátska, kterého se císař František Josef I. vzdal ve prospěch Francie a jejím prostřednictvím ve prospěch Itálie. Porážkou u Hradce Králové bylo Rakousko prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán. Dne 30.července 1866 píše císař české deputaci ve Vídni, vedené Františkem Ladislavem Riegerem: „Se srdcem krvácejícím mám na mysli utrpení, které postihlo mé milované Království české a věrné hlavní město Prahu. Předmětem mé nejhorlivější péče bude, aby trpce navštívené zemi včas rychlá a vydatná pomoc poskytnuta byla. Nedbal jsem nikdy na podezřívání věrného obyvatelstva českého, naopak obdivuji důstojné, věrné a sebezapírající chování věrného města Prahy a celé země české.“ 13.října 1866 panovník ve vlastnoručním listě zaslaném ministerskému předsedovi Richardu hraběti Belcredimu, jehož znění přinesly později všechny noviny, píše: "Vysoce hodnotím postoje Království českého za války. Zachovalo za nejtrpnějších bolestí smýšlení, jaké mívá jen národ, který jako udatní synové Tyrol věrnou láskou k dědičnému panovníkovi, k říši a otčině jest postoupen, dodává dějinám lesku, který nikdy nevybledne. V těžké době přinesl oběť, má též nárok na pomoc říše, s jejímž poskytnutím dle práva a slušnosti otáleti se nesmí."

Císař a král František Josef I. se po té rozhodl země postižené válečnými událostmi, pruskou okupací a ještě i epidemií cholery, osobně navštívit. Z Vídně vyjel 18.října 1866 brzy ráno a krátce po desáté hodině vystoupil na hlavním nádraží v Brně. Tady měl program do 20.října. V Brně navštívil nejvýznamnější továrny, vojenskou nemocnici a vyznamenal starostu města v letech 1866-67 Dr. Karla Jiskru (1820-1879) rytířským křížem řádu Leopoldova. Pak pokračoval v cestě do Olomouce, kde strávil dva dny. Z Olomouce odjel 22.října do Opavy a i zde strávil dva dny. Dne 24. října ráno odcestoval císař František Josef I. dvorním vlakem přes Olomouc a Pardubice do královského města Prahy, kam kolem 16.hodiny dorazil na státní nádraží. Dostalo se mu triumfálního přivítání a pražané dávali mu nadšeně najevo své sympatie a věrnost. 

Během návštěvy navštívil i Museum Království českého (tehdy ještě na dnešních Příkopech) a se zájmem si prohlédl sbírky. Jediné, co mu vadilo, byly nedostatečné prostory, které měl tento ústav k dispozici a tak s radostí poukázal 10 tisíc zlatých, co příspěvek na novou budovu musejní. Až bude muzeum stát na svém dnešním místě, budou v jeho Panteonu umístěny bronzové busty panovnického páru. Po vzniku republiky bude připomínka obou mecenášů odstraněna.

Císař si rovněž prohlédl výstavu soutěžních návrhů na stavbu budovy Národního divadla - zaujal ho zejména projekt Josefa Zítka - a divadlu věnoval 5 tisíc zlatých. Samozřejmě navštívil také Prozatímní divadlo, které na počest vzácného hosta nastudovalo Smetanovu Prodanou nevěstu. Na Pražském hradě udělil Františku Palackému Řád železné koruny druhé třídy za zásluhy o vědu a zvláště dějepis český. V závěru návštěvy rozhodl o zboření pražských městských hradeb, které městu dosud bránily v dalším růstu.

Když pak po letech dojde před dokončením Národního divadla k jeho požáru, který způsobí jeho zkázu a bolest v srdci českých vlastenců, panovník bude patřit k prvním, kdo hned 12.srpna 1881 přispějí k obnovení zničeného divadla: s chotí přispěje 20.000 zlatých, korunní princ Rudolf částkou 5.000 zlatých. Při každé z dalších návštěv se bude o osud divadla živě zajímat a Františka Ženíška pověří vnitřní výzdobou svého salonního vozu.

Zůstaňme však ještě v roce 1866 v dobách pražské návštěvy Františka Josefa. Na Pražském hradě se ve dnech 28. a 29. října konala dvě zasedání ministerské vlády. Návštěvou Prahy panovníkova cesta nekončila. Dne 31. října cestou do Liberce navštívil panství a zámek Sychrov Kamila knížete Rohana. Zde přenocoval a po ranní bohoslužbě v zámecké kapli pokračoval v cestě do Liberce. Císařský vlak, dle kronikářských záznamů rychnovského faráře, zastavil ve stanici Jiho-severoněmecké spojovací dráhy Reichenau-Gablonz, Rychnov-Jablonec. Jeho Veličenstvo zde vykonalo přehlídku nastoupených ostrostřelců a prohodilo několik vět s místními hodnostáři o průběhu nedávné války a jejích důsledcích pro oblast. Rychnovští si trpce stěžovali na pruské rekvírování a špatné chování Prusů ve vesnici, císařem byla vyslyšena žádost Rádelských o zřízení fary. Pak se za císařem zavřela dvířka salónního vozu a vlak směřoval do Liberce. V dalších dnech navštívil Mnichovo Hradiště, Dvůr Králové nad Labem, Trutnov, Josefov, Hradec Králové a bojiště v okolí, Chrudim, Německý Brod a přes Jihlavu se vrátil 9.listopadu 1866 do Vídně.

Přes statečný postoj českých zemí v Prusko-rakouské válce a jejich plnou loajalitu císaři a dynastii to byly právě slovanské národy v čele s českými zeměmi, které přišly po prusko-rakouské válce zkrátka. Monarchie byla na nátlak uherských magnátů reformována na dualistické koncepci, když došlo v únoru roku 1867 k Rakousko-uherskému vyrovnání. Jím došlo k rozdělení Rakouského císařství na Rakousko/Předlitavsko a Uhersko/Zalitavsko. Část hranice mezi oběma celky tvořila řeka Litava, od níž byl odvozen název obou těchto celků. Oba státy byly nadále spojeny jen osobou panovníka a společným ministrem zahraničí, války a financí. Od vyrovnání byl stát nazýván Rakousko-Uhersko. Ve styku se zahraničím se používal název „Rakousko-uherská monarchie“ nebo „Rakousko-uherská říše“. Společné úřady pak byly označovány jako „císařské a královské“ (c. a k.), kdežto úřady v Uhrách byly „královské“ a v ostatních zemích pak „císařsko-královské“ (c. k.). Na Rakousko-uherském vyrovnání měla jistě svůj podíl i císařova drahá Sissi, která celým svým nespoutaným srdcem tíhla k temperamentním Maďarům a jíž císař po celý svůj život nedokázal odepřít žádné přání. Když se české politické špičky pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na ostrý protest Němců i Maďarů a díky počátečnímu vření nacionalistických vášní v monarchii, k česko-rakouskému vyrovnání i přes velké osobní sympatie Františka Josefa k českým zemím nedošlo, což bylo pro české politiky a vlastence trpkým zklamáním. Dualistická koncepce monarchie se do budoucna spolu s odporem uherské vysoké šlechty k jakýmkoliv reformám stala jednou z příčin pozdější zkázy monarchie. To svým bystrým rozumem již záhy rozpoznal pozdější následník trůnu František Ferdinand ď Este, sympatizující se slovanskými národy říše, z nichž si také vybral svou milovanou ženu, českou hraběnku Žofii Chotkovou, pro jejíž lásku mnoho obětoval. V jeho plánech na důkladnou reformu monarchie bylo zrušení dualismu a zrovnoprávnění všech národů monarchie na prvním místě, čímž si vysloužil nehynoucí nepřátelství uherských magnátů.

Mezitím však císaře, který již zažil atentát na svou osobu a smrt svého dítěte, čekaly další rodinné tragédie. Prvním na řadě byl císařův syn korunní princ Rudolf, následník trůnu, kterého František Josef izoloval od státních záležitostí. Poté, co Rudolf směl – po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře – ukončit striktně armádní vzdělání, věnoval se přírodním vědám. Mimo jiné spolupracoval na Brehmově Životě zvířat. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, samozřejmě anonymně a za zády svého otce, protože zastával liberální názory. Na císařův nátlak se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1883 se jim narodila dcera Alžběta. Jejich manželství, stejně jako mnohá jiná šlechtická a královská vynucená manželství, nebylo šťastné. V roce 1889 spáchal Rudolf v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu.
 
Když došlo k mayerlingské tragédii, strávil František Josef u těla svého mrtvého syna v modlitbách celou noc. Svědkové uvedli, že do rána zcela zešedivěl. Během zádušní mše se přemohl jen s největším vypětím, ale v kryptě se pak rozplakal a zhroutil. Netajil se tím, že ztratil hlavní motivaci svého konání – nyní už jen bude plnit své povinnosti. Hrabě Josef Hübner, který pod císařem sloužil téměř 40 let, byl přesvědčený, že z panovníka se po synově smrti stal úplně někdo jiný.

Tato tragédie byla další velikou ranou stárnoucímu císaři, jehož bratr Maxmilián byl zavražděn revolucionáři v Mexiku a jemuž se během let odcizila i jeho milovaná žena Sissi. Osamělý císař udržoval po čtrnáct let až do roku 1889 vztah s prostou ženou Annou Nahowskou, od roku 1885 potom vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou, kterou mu doporučila sama Sissi. Také Sissi smrt jejího syna Rudolfa velmi hluboce zasáhla. Alžběta tak po smrti svého syna cestovala bez cíle a smyslu po Evropě.

Jako by však nechtěl být všem tragédiím v císařově rodině konec: 4.května 1897 uhoří při dobročinném bazaru v Paříži císařovnina nejmladší sestra Žofie. Odmítla opustit budovu, dokud nebudou v bezpečí všechny dívky, které s ní pracovaly. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo, dokud její ostatky neidentifikoval její dentista.

 Nejtěžší ránu však císaři, který již musel čelit smrti své dcery, jediného syna, bratra a matky přinesl rok následující. Přestože téměř po celou dobu manželství pobývala císařovna Alžběta na cestách a nechávala císaře osamělého, ten ji po celý život v srdci miloval a neodepřel ji žádnou prosbu. Proto ho velmi hluboce zasáhlo, když také nebohou Sissi na jejích cestách dostihla smrt. Dne 10. září roku 1898 ji v Ženevě bezdůvodně zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Luccheni. Ještě v den jejího zavraždění jí nic netušící František Josef napsal něžný dopis: „Moje sladká duše… Velmi mě potěšila lepší nálada, která vane Tvým dopisem… Dojalo mě, že se Ti přesto nějak stýská po naší milé vile Hermes… Adieu, krásný, dobrý, sladký anděli. Zcelého srdce Tě objímající Tvůj Maličký.“ Další rána do srdce stárnoucího a dobrotivého císaře, který tehdy svým bolestným výkřikem "Nebyl jsem ušetřen naprosto ničeho!" vyjádřil celou tragiku svého života.

Roku 1908 oslavil již stařičký císař 60 let svého panování. V celé monarchii se konaly velkolepé oslavy - a není divu, vždyť předlouhá doba vlády Františka Josefa byla ve své většině dobou netušeného hospodářského rozkvětu, národního probuzení, rozmachu kulturního, společenského a spolkového života.

S růstem nacionalismu a imperialistických choutek světových velmocí se však od počátku dvacátého století začaly nad Evropou stahovat mračna, předznamenávající blížící se katastrofy.
V roce 1913 dokončil spisovatel Francis Gribble první anglický životopis rakouského mocnáře. Vydal ho na začátku roku 1914 a poznamenal v něm, že stárnoucí panovník se modlí, aby závěr svého života dožil v míru. Autor byl přesvědčen, že se mu to s největší pravděpodobností podaří. Ani poslední a nejvroucnější císařovo přání nemělo být vyslyšeno a stařičký císař se měl na sklonku svého života dožít kruté války, které si tak přál se vyhnout.

 Poté, co byl při manévrech v bosenském Sarajevu dne 28. června 1914 zavražděn srbskými nacionalisty císařův synovec a po Rudolfově smrti následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este a pro nesplnění rakouských požadavků Srbskem byla 28. července 1914 vyhlášena válka, cítil císař, který ač miloval armádu, nenáviděl válku, že se přiblížila tragická hodina života jeho milované monarchie.

Krutou ironií osudu podepsal vyhlášení války panovník, který tolik let usiloval o udržení míru. Protože císař žil celý život velmi střídmě, nebylo toho mnoho, čeho se mohl ještě vzdát. Nicméně od prvních dnů války přestal jíst bílé pečivo a nařídil, aby se servíroval jen černý chléb. I když přišly děti nebo jiní hosté, toto pravidlo se neporušovalo.

Z vypuknuvší války byl od začátku velmi smutný a měl předtuchu jejího špatného konce. Po smrti Františka Ferdinanda se stal následníkem trůnu mladý arcivévoda Karel, jehož milovaná žena Zita Bourbonsko-parmská později vzpomíná: "Jak těžké byly pochybnosti, které císaře Františka Josefa trápily před vypuknutím války i po jejím začátku se ukázalo, když jsem mu přišla blahopřát k velkému vítězstvím v Haliči.  Starý císař se na mne vlídně usmál a řekl: 'Ano, tak to začíná. A pak to bude stále horší a horší a tentokrát válka dopadne velice špatně.' Odpověděla jsem: 'Ale, Výsosti, to přece není možné! Vždyť bojujeme za spravedlivou věc!' Usmál se a odpověděl svým obvyklým shovívavým tónem: 'Jsi ještě velmi mladá, proto můžeš věřit ve vítězství spravedlivé věci, ale tentokrát je to konec...'" 

A měl pravdu. V létě 1916 řekl svému křídelnímu pobočníkovi Albertu von Margutti: „Je to s námi špatné, možná horší, než sami tušíme. Hladovějící obyvatelstvo v týlu již také nemůže dále. Uvidíme, zda a jak přežijeme zimu. Příští jaro ale s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli." K tomu již nedostal starý císař příležitost. Na podzim roku 1916 začal císař viditelně chřadnout a po dlouhém životě plném bolestných ran se nachýlil také čas vyměřený jemu, který přežil všechny své drahé a za jehož panování se mnoho jeho poddaných narodilo i zemřelo.

U vědomí své blížící se smrti pronesl císař František Josef: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho Karla ušetřil… Je však z toho správného těsta, a bude vědět, jak situaci zvládnout…"

Dne 21.listopadu 1916 vstal umírající panovník tak jako vždy, o půl čtvrté ráno. S námahou zasedl k psacímu stolu a začal pracovat. Viditelně chřadnoucímu mocnářovi zavolali dvorního faráře preláta Seydla, k jehož překvapení ho na smrt nemocný František Josef přivítal vzpřímeně uprostřed místnosti. Kolem třinácté hodiny došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu, odmítl však ulehnout a v 16.00 se znovu posadil k psacímu stolu, aby pracoval. Když mu nakonec vyčerpáním vypadlo pero z ruky a marně se pokoušel sebrat sílu, poskládal rezignovaně svá akta a opatrně uložil do příruční mapy. Teprve pak ho věrný komorník Eugen Ketterl mohl doprovodit do postele. „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle."

Příbuzní a nejbližší spolupracovníci sledovali, jak se mu krátí dech a jak chvílemi ztrácí vědomí. Injekci na povzbuzení srdeční činnosti už nevnímal. Po půl deváté se opět dostavil dvorní farář, aby mu udělil svátost. Krátce po skončení modlitby za umírající vydechl František Josef naposledy.

Kateřině Schrattové, kterou po smrti císařovny Alžběty podle několika svědectví přijal císař tajně za svou manželku a před níž se za jeho života všichni hluboce ukláněli, chtěli příbuzní v přístupu k lůžku mrtvého zabránit. Silně rozrušená stála osaměle v předsíni úmrtního pokoje. Zde jí zahlédl nový, teprve 29letý císař Karel, nabídl jí rámě a uvedl k lůžku mrtvého přítele. Do ztuhlých rukou mu vtiskla dvě bílé růže ze své zahrady.

V den pohřbu kráčel za císařovou rakví mladý císař Karel spolu se svou ženou Zitou a jejich synem Ottou, následníkem trůnu. Právě dobrý císař Karel se stal nástupcem Františka Josefa I. a stejně jako on nebyl ani Karel se svou vznešenou rodinou ušetřen naprosto žádné bolesti a životního kříže.

Přes pohnutý osobní život Františka Josefa byla doba jeho vlády dlouhou dobou netušeného rozvoje a všestranné prosperity národů monarchie. Za jeho panování došlo k nikdy předtím nevídanému rozvoji jeho zemí v době průmyslové revoluce, vznikla obrovská kulturní a umělecká díla nedocenitelné hodnoty, Vídeň se stala světovou uměleckou metropolí nenuceného šarmu a elegance a také vyvrcholilo národní obrození českého národa.

Na smutečním shromáždění pražské univerzity dne 4. prosince 1916 prohlásil největší český historik Josef Pekař o době vlády Františka Josefa: „Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného… Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době…"

A jaký vlastně byl císař František Josef I. podle svědectví a citací jemu celoživotně nejbližších osob? Například jeho osobní komorník Eugen Ketterl, který se pohyboval neustále v jeho blízkosti a císaře znal velmi dobře, ho charakterizuje jako mimořádně skromného člověka zvyklého na vojenskou disciplínu a život v téměř polních podmínkách, který zapomínal na potřeby své, avšak dbal na potřeby svých bližních. Vzpomíná na císaře jako na prvního úředníka monarchie, za něhož se sám císař pokládal, přesvědčený o tom, že poctivá úřednická práce je základem úspěšné správy monarchie. Za dob staré říše prakticky neexistovala jakákoliv korupce ve státní ani místní správě! Konečně na něho vzpomíná jako na citlivého člověka s dobrým srdcem, někdy trochu úřednicky suchého, vždy však galantního, srdečného a uctivého. Dejme však slovo císařovu komorníkovi Ketterlovi a jeho vzpomínkám na monarchu:


"Přesně o půl čtvrté přistoupil jsem denně k lůžku císařovu a probudil jej stereotypními slovy: Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobrého jitra, načež mi císař pokaždé poděkoval a otázal se po počasí. Pak vyskočil z postele a ranní toileta započala…

Jakmile císař skončil ranní toiletu, poklekl ke krátké modlitbě a odebral se pak, aniž by něčeho pojedl, k psacímu stolu, na kterém byla připravena akta přehlédnutá den předtím…

Šedesát tisíc korun z privátní pokladny císařovy bylo měsíčně věnováno na vyřízení prosebných žádostí… Dle tradice převzal císař vždy, byl-li o to požádán, kmotrovství při dvojčatech či trojčatech, rozdílel různé peněžní dary, jak šestinedělkám, tak kojencům, kterým stál kmotrem…

Vlastním pohodlím se nikdy nezabýval, žil neuvěřitelně skromně. Když mu navrhli, aby si v Ischlu vybral nějaký jiný pokoj, protože ten jeho býval v létě nepříjemně rozpálený, odmítl, protože nejlepší pokoje přenechával členům rodiny.

Aby ušetřil na cestě do Provence, nejel císařským vlakem, ale na cestu nechal k obyčejnému vlaku připojit dva vagony a jídelní vůz. Typické však zároveň bylo, že francouzský nosič byl velkoryse odměněn, neboť „rakouský císař platí jedině ve zlatě“.

Očekával od okolí dvorné chování, ale stejně náročný byl sám k sobě. Ke komorníkům a služebnictvu byl vždycky vlídný a zdvořilý. Nikdy neporoučel, vždycky požádal nebo se zeptal, zdali by mohli něco udělat. Pokaždé děkoval, dokonce i za takové drobnosti, jako bylo podání sklenice vody."

Mimochodem, šest hodin týdně věnoval pravidelným osobním audiencím, kterých se mohl zúčastnit prakticky každý občan říše: „Vedle dam a pánů v elegantních toaletách resp. ve fraku a uniformě tísnilo se často mnoho sedláků v národních krojích nebo nuzně oblečených.“ Všichni byli vlídně přijati a pozorně vyslechnuty jejich prosby.

"Zjistil jsem s pýchou, že já sám mám mnohem lepší a více šatstva, než rakouský císař… Stará zkušenost, že na vojáky, kteří v uniformě jsou oblečeni co nejpečlivěji, je v civilu přímo hrůza se podívat, potvrzovala se u císaře nejvyšší měrou.

Když jsem císaře šetrně upozornil na to, že kožešina během dvaceti let užívání vykonala zajisté už sdostatek svou službu, odvětil císař lakonicky: „Ale – to by přece stálo mnoho peněz.“ Po dlouhém vyjednávání prohlásil císař, že je ochoten nechat si udělat nový kožich, ale pouze z liščí kožešiny, „aby to moc nestálo“. Konečně jsme se dohodli na dobré, ale lehké kožešině, která byla zhotovena dvorním kožešníkem za cenu osmi set korun. To bylo ovšem císaři, zastávajícímu stanovisko, že každý jeho osobní výdaj je zbytečný, příliš mnoho peněz a stálo mne to opět mnoho potu a výmluv, než se císař rozhodl si kožich ponechat…

Ani ve dvorním hradě vídeňském ani v Schönbrunnu nebo Ischlu nebylo koupelny… mycí stolek císařův v Schönbrunnu byl nejprimitivnější kus nábytku, který jsem kdy v životě viděl… Stávalo se také často, že císař odnášel si při mytí u tohoto „umývadla“ modřiny. Ale jako vždy byly veškeré domluvy a prosby marnými. Císař se vší mocí zdráhal povolit z důvodů spořivosti opatření nového umývadla…

Ložnice císařova v Ischlu byla tak nepatrná a nehygienická, že v ní mimo postele mohla být postavena pouze malá skříňka pro nejnutnější prádlo. Následkem toho nacházela se císařova šatnice v předsíni, která sloužila jako místo pro gumovou vanu, v níž se císař koupal, a jako kloset - v celé vile nebylo klosetu!

Když se domníval, že pokladní zprávy nejsou v pořádku, ihned vzal tužku a papír, počítaje, kde bylo vydáno mnoho a kde by bylo možno uspořit. Charakteristickou pro spořivost císařovu je následující anekdota: Rakouský vyslanec v Cařihradě hrabě František Zichy poslal císaři velmi optimistickou zprávu o své činnosti, v níž mezi jiným, aby se u císaře zalíbil, prohlašoval, že jezdí s ruským ministrem zahraničí na rakouské válečné lodi, ve vodách Zlatého rohu. Císař připsal na roh dopisu následující poznámku: „A kdo platí uhlí?“"

Celoživotně bude konzervativně založený vládce odmítat telefon (prvně ho použije až roku 1900, pro svatební gratulaci korunní princezně Štěpánce), psací stroj, splachovací záchod, ale i metro („pod zem patří jen mrtví“) nebo automobil. Po prvním svezení v automobilu prohlásil, že jízda byla pěkná, ale jeho koně jsou mu milejší. Na starých známých věcech bude lpět i ve svém bezprostředním okolí.

Češi počastovali starého císaře legrační familiérní přezdívkou "starej Procházka", údajně podle popisku novin k uveřejněnému obrázku z akce, kdy starý císař při příležitosti otevření nového pražského mostu přes Vltavu vykonal prohlídku mostu. V novinách byl tento okamžik zachycen a text pod obrázkem prý zněl: "Procházka na mostě." V dochovaných novinách z toho dne však nebyl žádný takový titulek později nalezen...

Starý císař se stal pro mnoho svých poddaných přímo zosobněním monarchie a její zlaté doby před její zkázou, kterou přivodila první světová válka. Právě tato zlatá doba Podunajské monarchie, tato "la belle époque" není iluzí a mýtem, s nostalgií opěvovaným autory smutné poválečné doby, ale skutečností. A také promarněnou šancí.

Použity citace autorů Zdeňka Hübnera a M.Lukšíčka.

MONARCHIE.

Válka Prusko-rakouská a bitva u Hradce Králové.

Válka s Dánskem, konflikt uvnitř Německého spolku a územní spory na Apeninském poloostrově byly předzvěstí války prusko-rakousko-italské, která postihla mocnářství za vlády císaře a krále Františka Josefa v roce 1866.

Prusko s blížícím se válečným konfliktem všestranně připravovalo armádu na propuknutí války. Přes hospodářské těžkosti uvolňovalo stále více finančních prostředků na rozvoj armády. Zatímco Prusko vynakládalo ze svého rozpočtu na armádu již v roce 1862 27,5% peněžních prostředků a bylo v tomto ohledu na třetím místě v Evropě, bylo Rakousko s 19,9% na posledním místě mezi 16 evropskými státy. V roce 1866 Prusko zvýšilo svoje armádní výdaje na 40% státního rozpočtu, kdežto Rakousko ho ještě snížilo na 18,6%.
 
Nepočítáme-li vojenskou pomoc spojeneckého saského armádního sboru v síle 23.000 mužů, stálo Rakousko v souboji s Pruskem téměř osamoceno. Celá c. k. armáda se v roce 1866 skládala s deseti sborů. Pro válku s Pruskem bylo vyčleněno sedm sborů tzv. Severní armády. V jejím čele stál polní zbrojmistr Ludvík August rytíř Benedek. Zbývající tři sbory tvořily tzv. Jižní armádu pod velením arcivévody Albrechta. Byla určena pro boj v Benátsku proti povstalcům Guiseppe Garibaldiho a armádě italského krále Viktora Emanuela. Dne 24.června 1866 arcivévoda Albrecht poráží v bitvě u Custozzy italské vojsko a zatláčí ho do defenzivy, čímž na jižní frontě vítězí Rakousko nad Itálií.

Tragičtěji se však vyvíjí situace na severní frontě v Čechách. Podle údajů měla rakouská severní armáda spolu s královským saským armádním sborem 261.668 mužů. Proti ní stálo 291.738 mužů královské pruské armády. Celá pruská branná moc určena pro boj s Rakouskem se skládala ze tří armád a to : 1) Polabská armáda v síle 46.000 mužů a pod velením gen. Herwartha z Bittenfeldu; 2) První pruská armáda v síle 93.000 mužů a pod velením prince Bedřicha Karla; 3) Druhá pruská armáda v síle 115.000 mužů a pod velením korunního prince Bedřicha Viléma. V Berlíně pak byl soustřeďován první záložní sbor v síle 24.000 mužů.

Vrchní velitel rakouské armády polní zbrojmistr Benedek soustředil téměř celou svou brannou moc v okolí Olomouce a chtěl se nepříteli postavit na přímém směru mezi Vídní a Berlínem. Tím směrem také předpokládal vítězný postup rakouské armády. Rozkaz rakouské severní armády k pochodu do Čech byl vydán v Olomouci až 17.června 1866. Dne 27. června byl přesun k východočeské pevnosti Josefov zhruba ukončen. Vrchní velitel Benedek rozestavil své síly v prostoru Josefov - Kuks - Žireč - Dvůr Králové nad Labem - Miletín - Hořice. K prvním srážkám pruských vojsk s předními rakouskýmu strážemi došlo 23. a 24. června na Liberecku u Chrastavy a Dlouhého Mostu. Dne 24. června obsadila první pruská armáda Liberec. Dva dny nato, 26. června, došlo k střetnutím u Kuřívod a u Sychrova a v nočních hodinách k boji u Podola a Svijan nedaleko Turnova.

Rakouské velení neumělo využít pohraniční průsmyky k odražení nepřítele a k důsledné obraně země. Proto zůstaly nevyužity přednosti rakouské pěchotní pušky systému Lorenz, větší přesnost a dostřel. Tyto nesporné skutečnosti však nedokázaly vyvážit převahu pruských zadovek systému Dreyse v rychlosti palby, zvláště při hromadných bodákových útocích v hustých řadách, které měly pro rakouskou pěchotu katastrofální následky.

Jediná vítězná bitva rakouské armády byla svedena u Trutnova, vítězství naší armády nad pruskou však nedokázalo její velení dostatečně využít. Další menší boje probíhaly v oblasti Českého ráje v okolí Jičína.

Rakouská armáda měla viditelnou převahu u dělostřelectva a u jezdectva nejlepšího výcviku tehdejší Evropy. Neobratné velení na všech stupních a nedostatek včasného a účinného spojení jednotlivých sborů však nedovolily využít ani těchto předností.

Válečné neúspěchy v sérii několika bitev, mnoho mrtvých a materiální ztráty, otřásly bojovou a morální silou rakouské severní armády. Zmatený ústup rakouských sborů před druhou pruskou armádou a ofenzíva pruské polabské a první armády zhoršovaly svízelnou situaci rakouských vojsk. Vrchní velitel Benedek byl přinucen v noci z 30. června na 1. července 1866 ustoupit k Hradci Králové a zaujal postavení na levém břehu říčky Bystřice. Téhož dne zaslal císaři Františku Josefovi I. telegram : „Prosím Vaše Veličenstvo co nejdůtklivěji, aby uzavřen byl mír stůj co stůj; armádu očekává nezbytná katastrofa." Císař rychle odpovídá : „Mír uzavříti není možno. Nařizuji, nezbývá-li jiného, aby nastoupen byl ústup v největším pořádku. Což byla již svedena bitva?"

Bojištěm na pravém břehu Labe, které si Benedek zvolil za místo rozhodující bitvy, prochází od jihozápadu k severovýchodu mírná pahorkatina : Hrádek (280m), Probluz (297m), Lípa (332m, 317m), Chlum (336m), Máslojedy (326m) a Hořiněves (273m). Západním okrajem bojiště protéká od severu k jihu říčka Bystřice, severovýchodní částí protéká říčka Trotina. Středem bojiště vede silnice z Hradce Králové do Hořic.

V nadcházející bitvě u Sadové nedaleko Hradce Králové proti sobě onoho dne 3. července 1866 stálo na rakousko-saské straně 215 000 mužů a na pruské straně 221 000 mužů. Bitva začala o půl osmé, když velitel první pruské armády, princ Bedřich Karel, vydal rozkaz k útoku ve směru Sadová (Sadowa) a Dohalice (Dohalitz). Nebe bylo zatažené, mrholilo a vítr ostře foukal do kostí. Pruská pěchota počala sestupovat ze strání od vesnice Dub k řece Bystřici. Jediný pevný přechod přes rozvodněnou Bystřici stál u Sadové - byl to malý kamenný můstek. Jinak celá pěchota, promoklá nočním deštěm a brouzdáním mokrým obilím, musela vklouznout do vod řeky a přebrodit se na druhý rozmoklý břeh. Rakouská děla, umístěná u vesnic, a pěchota ukrytá mezi baráky znepříjemňovala útočníkům život, jak jen to bylo možné. Okolo půl deváté se začaly rakouské pěší brigády stahovat do svých postavení u obce Lípa. Tři pruské pěší divize, 1., 4., a 8. se tedy staly držitely vesnic na Bystřici, které mezi tím vzplanuly dělostřeleckou palbou. V okamžiku, kdy pruská pěchota vnikla mezi domky a do lesa Holá, započala prudce se stupňující dělostřelecká palba.

Hlavním cílem rakouské palby se stala pruská pěchota, snažící se obsadit pozice za Bystřicí. Dělostřelecké granáty tříštily stromy, lámaly větve a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Nejeden pruský pokus o zdolání svahu k Lípě byl doslova rozmetán soustředěnou rakouskou kanonádou. Na levém rakouském křídle se střetla pruská polabská armáda s předsunutými saskými oddíly u Nechanic (Nechanitz) kolem osmé hodiny. Do 11. hodin se po menších bojích zmocnil předvoj pruské armády obcí Lubno, Jehlice (Jehlitz) a Hrádku. Sasové spolu s VIII. rakouským armádním sborem ustoupili a drželi levé jižní křídlo u Stěžírek, Horního a Dolního Přímu a Probluze. Na pravém rakouském křídle zaujaly postavení II. a IV. armádní sbor v úseku Chlum, Neděliště a Lochenice. Když mezi osmou a devátou hodinou u obce Benátky zaútočila pruská 7. pěší divize, daly se oba rakouské sbory strhnout k boji o bezvýznamný Svíbský les, který pohltil neskutečných 70.000 mužů. Devatenáct pruských praporů pěchoty na sebe vázálo 50 praporů rakouské pěchoty, které mohly zadržet útok přicházejícího korunního prince Bedřicha Viléma. Svíbský les a jeho bezprostřední okolí si vyžádal ztráty cca 10.000 mužů. Během dopoledne si obě strany několikrát vyměnily dobyté území lesa. Rakouské pravé křídlo zůstalo obnaženo a tato taktická chyba později rozhodla o výsledku celé bitvy u Hradce Králové.

Když vrchní velitel Benedek obdržel z josefovské pevnosti depeši o postupu druhé pruské armády na bojiště, nařídil II. a IV. armádnímu sboru ustoupit ze Svíbského lesa a zaujmout původně určené postavení. Zastavení boje a přesun obou sborů se však zdržel a Benedek nedovedl k obraně ohroženého pravého křídla použít armádní zálohu. Když konečně přesun obou sborů začal, bylo již pozdě, neboť první sled druhé pruské armády dorazil na bojiště a ihned přešel do útoku.

Pruská 1. gardová divize útočí na výšiny u Hořiněvsi (Hořeňowes). U Máslojed se střetli s rakouským II. armádním sborem, podporovaným rakouskou 2. divizí lehké jízdy, který se přesunoval na své určené pozice. Sotva seřazený, bojem o Svíb znavený, II. armádní sbor nebyl velkou překážkou pro útočící pruskou gardovou divizi. Divize gardy zanedlouho bude držet ve svých rukou klíč k rakouským postavením a to výšinu Hořiněvské lípy (320m). Prvních padesát pruských kanónů začíná pálit své granáty na rakouské postavení u Chlumu a Lípy. Pruská gardová pěchota postupuje a kolem 14. hodiny drží výšinu u Máslojed.

Nejkrajnější pruská 12. pěší divize už bojuje ve vesnici Lochenice (Lochenitz), která je klíčem k ústupovým mostům přes Labe. O chvíli později pruská 11. pěší divize drží ve svých rukou ves Sendražice a výšinu u této obce a útočí ve směru Neděliště (Nedělišt). Rakouská dělostřelba namířená do údolí Bystřice počala slábnout a palba hlavní se obrací k severu, odkud přichází hlavní smrtelný zásah. Rakouský IV. armádní sbor, který také krvácel ve Svíbu, se vydal do pozic mezi Chlumem a Nedělišti mezi půl druhou a druhou hodinou. Na své pozice dorazil nedlouho před pruskými pěšáky kteří prudce vtrhli do Chlumu a obrátili překvapený IV. armádní sbor na útěk k Rozběřicím.Dvanáct tisíc mužů gardové pěchoty v nové pozici na Chlumu strnulo, když uvidělo všude stát čerstvé rakouské síly, dva sbory pěchoty a tři divize těžké jízdy, připravené k boji. Stačil by jeden mohutný úder a Chlum by byl vyproštěn, ale zbrojmistr Benedek ještě netuší, že má již Prusy v zádech. Benedek nevěříce přijímá zprávu o obsazeni Chlumu nepřítelem.

Děsivý pocit, že Prusové s jehlovkami jsou za zády armády, hnal velení k nezvyklé pružnosti. Vrchní velitel rakouské armády sbírá muže k útoku proti obsazenému Chlumu, postupuje i levé křídlo korunního prince. Jedenáctá pěší divize již před hodinou obsadila Sendražice a útočí na trosky II. armádního sboru v obci Neděliště. Během půl hodiny je ves naplněna pruskými pěšáky a Rakušané se obracejí k Předměřicím, kde se nachází mosty přes Labe. Ani ve střední části rakouských pozic neudržel III. armádní sbor postavení u Lípy a za bojů ustupoval. Benedek nařídil VI. armádnímu sboru a později I. armádnímu sboru protiútok z cílem dobýt zpět Chlum a Rozběřice. První sled VI. armádního sboru sice po těžkém boji Rozběřic a části Chlumu dobyl, ale pruské gardě v nejkritičtější fázi bitvy přichází na pomoc Boninův sbor. Garda dostává posily, zesiluje svou palebnou sílu a střílí z největší blízkosti. Jak vyprávěli očití svědkové, po masakrech, které tu probíhaly nejméně dvě hodiny, nebylo již možné tímto prostorem vůbec projet na koni. Další pokus o dobytí Chlumu selhal a rakouský sbor byl obrácen k ústupu. Protiútok I. armádního sboru byl také veden na Chlum, ale bodákový útok v sevřených formacích proti pruským jehlovkám stál celý sbor v necelé půlhodině téměř 1.000 mrtvých a raněných. Zbytky sboru ustoupily k Všestarům. Ostatní rakouská vojska ustupovala ze střední části bojiště za III. armádním sborem. První pruská armáda postoupila až k Dlouhým Dvorům. Kolem 16.hodiny odpoledne vydává polní zbrojmistr Ludvík rytíř Benedek rozkaz k všeobecnému ústupu k Hradci Králové. Za cenu obrovských ztrát krylo ústup pěších jednotek rakouské dělostřelectvo a jezdectvo které tento den splnilo svou povinnost. Ztracená bitva u Hradce Králové znamenala rozdrcení rakouské severní armády a v podstatě rozhodla o osudu války. Ztráty na životech a materiálu byly nepředstavitelné. Rakouská armáda v bitvě u Hradce Králové ztratila celkem (mrtví, ranění a zajatí) : 1.313 důstojníků, 44.300 mužů, 6.010 koní, 187 děl a 641 povozů. Saský armádní sbor ztratil 53 důstojníků a 1.500 mužů. Prusové ztratili 360 důstojníků, 9.150 mužů a 940 koní. Obětavost rakouského jezdectva a dělostřelectva zabránila úplné panice a ještě větším ztrátám.

Dne 23.srpna 1866 byl v Praze podepsán mír s Pruskem. Dle mírové smlouvy zůstalo území rakouského císařství beze změny, s výjimkou Benátska, kterého se císař František Josef I. vzdal ve prospěch Francie a jejím prostřednictvím ve prospěch Itálie. Porážkou u Hradce Králové bylo Rakousko prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán.

M.Lukšíček

MONARCHIE.

Životní úroveň v Českých zemích v dobách vlády Františka Josefa I.

V české společnosti se traduje, a to oprávněně, že za Rakouska-Uherska byly české země jedny z nejbohatších a nejlépe fungujících v Evropě. V roce 1905 to vypadalo následovně – minimální plat byl tehdy 20 korun týdně, tedy měsíčně 100 korun. Člověk, kterého bychom zařadili do – tehdy vcelku široké – střední vrstvy, míval plat měsíčně zhruba 400-600 korun. Profese, v nichž se dal takový plat dosáhnout, by byly dnes ohodnoceny 25-30 tisíci korunami. Daňové zatížení bylo progresivní a to následující – osoby s minimálním platem platily 1% z příjmu, s průměrným platem 2% a nejbohatší – světe, div se té hrůze, 4%. Z takových daní mohla slušně vyžít nejen státní správa, která byla pověstně efektivní a bez korupce, ale i kvalitní školství, prosperující a neustále infrastrukturu vylepšující státní dráhy či dobře fungující pošta. Když vezmeme v úvahu tehdejší technologickou úroveň, dokázaly v rámci ní tyto státní instituce fungovat mnohem lépe, nežli České dráhy či Česká pošta. O státní správě či školství se radši zmiňovat nebudu. Co se týče cen – kilo hovězího masa stálo 1,66 kr, vepřového 1,70 kr, kilo másla 2,45 kr, litr mléka 23 h, kilo brambor 26 h, kilo rýže 49 h, kilo uhlí 95 h a jedna Plzeň v hospodě 33 h a jízdenka na vlak z Pardubic do Hradce Králové (cca 20 km) stála 1,75 kr. Člověka s platem 400 kr měsíčně (zámečník, pekař) taková jízdenka stála po zdanění jeho platu (daň činila 8 korun) 0,43% jeho měsíčního příjmu, což bylo na tehdejší dobu velice málo. Prakticky ve všech zemích regionu, dnes označovaného jako CEE (Central and Eastern Europe) si takovou jízdu vlakem mohli lidé dovolit jen naprosto výjimečně. Kupříkladu v Polsku v roce 1924 (po měnové reformě) prakticky stejná vzdálenost z Gdaňsku do Gdyni vlakem stála 1,2 zł, přičemž průměrný plat byl přibližně 35 zł měsíčně (dělníci měli od 12 zł do 25 zł), tedy jedna cesta vlakem by stála 3,4% z platu.

Životní úroveň se však neměří jen kupní silou, ale i zaměstnaneckými benefity či dostupností veřejných služeb. Praha dostala elektrické veřejné osvětlení v roce 1894, kompletně byla elektrifikována v roce 1913. Města o velikosti Hradce Králové či Plzně byla elektrifikována prakticky souběžně s Prahou (Hradec Králové například 1909), města o velikosti Trutnova prakticky ihned po první světové válce, malá města jako například Vysoké nad Jizerou na počátku 20. let. Pro srovnání v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, o ještě východnějších zemích ani nemluvě, elektrifikovali kromě největších měst prakticky až komunisté. Na kvalitu života má například velký vliv sport. Zatímco ve všech ostatních zemích regionu označovaného jako CEE to trvalo prakticky až do 90. let 20. století, než se pravidelné cvičení stalo opravdu masovou záležitostí (tedy cvičí prakticky každý, kdo chce), v Čechách byla v roce 1862 založena Česká obec sokolská, která už začátkem 20. století měla miliony členů. Sportovní lyžování v Čechách zavedl v roce 1905 hrabě Harrach, který tehdy otevřel první upravovanou běžeckou trať. Lyže jako takové se používaly pro praktické účely už od roku 1893, přičemž v Jilemnici byl otevřen v roce 1894 “SKI-klub”, který pořádal na lyžích výpravy do Krkonoš. Opět něco, o čem si v jiných zemích CEE mohli nechat jen zdát ještě několik desetiletí. Klub českých turistů vznikl v roce 1888 a jediná ze zemí CEE, která měla takový ekvivalent, byla polská Halič a to pouze v Tatrách. Od roku 1890 měl Klub českých turistů značené turistické značky tak, jak je známe dodnes, už na většině českého území. Jiné ze zemí CEE, pokud se něčeho podobného dočkaly celoplošně, začaly mít podobné organizace spravující turistické stezky až od 20. let (Slovensko), 50. let (Polsko, vznik PTTK v roce 1950), nebo až v 90. letech či dodnes vůbec. Za Rakouska-Uherska měli státní zaměstnanci nárok na penzi už od 80. let 19. století, což opět výrazně předběhlo dobu (nejen vůči jiným zemím CEE, ale například i vůči Británii). O tom, kolik bylo v Českých zemích divadel či jiného městského kulturního vyžití už od druhé poloviny 19. století (prakticky každé město nad deset tisíc obyvatel mělo přinejmenším ochotnické divadlo) ani snad nemluvě. I to bylo něco, co v tak masovém měřítku, jako v Čechách, bylo jinde v dnešních postkomunistických zemích naprosto neznámé ještě dlouhá desetiletí. Skromný dodatek, že v Čechách byla negramotnost prakticky vymýcena na začátku 19. století v důsledku povinné školní docházky zavedené v roce 1774 císařovnou Marií Terezií, snad ani nemusím dodávat - přesto prakticky ve všech ostatních zemích CEE byla negramotnost problémem do 50. let 20. století.

Vyspělost českých zemí však dokládají i mnohé další vymoženosti, jinde tou dobou prakticky neznámé – bohužel se mnohé nedochovaly. Podíváme-li se na velmi pečlivou inženýrskou práci při stavbě železničních tratí, mostů a tunelů, snesou české země srovnání opravdu pouze s Rakouskem a Švýcarskem té doby. Jen tak mezi řečí – jeden z největších železničních architektů tehdejší doby byl Jan Perner, opět Čech. Tehdejší drenáže, meliorace, různé důmyslné odvodňovací kanály a další prvky kultivace krajiny, z nichž po kolektivizaci zbyly často jen nevýrazné valy, činily krajinu úrodnější a méně náchylnou k povodním či erozi půdy, než to, co je na těchto místech dnes. První moderní vodní dílo v Čechách byly přehrady Fojtka a Mlýnice dokončené v roce 1906 (pro srovnání – jinde v CEE se začaly stavět opět až po druhé světové válce), přičemž další následovaly jako houby po dešti (Desná, Les Království, …). Občané začali mít k dispozici motocykly od konce 19. století, automobily od roku 1904. Boom automobilové dopravy, kdy se automobil, popřípadě motocykl dostal k velké části lidí z bohatší části střední vrstvy (tedy již nešlo o “horních deset tisíc” proběhl ve 20. letech. Ačkoliv to s kvalitou života nesouvisí přímo, české firmy jako Škodovy závody v Plzni (zal. 1866), Laurin & Klement (zal. 1895), Tatra Kopřivnice (zal. 1850), ČKD (sloučena 1927 z firem zal. 1854 a 1896), všechny vyrábějící produkty držící kvalitu na špičce tehdejšího poznání.


Andrej Ruščák

MONARCHIE.

František Ferdinand ď Este.

V předvánočním čase roku 1863, v pátek 18. prosince v 7:15 porodila ve Štýrském Hradci manželka císařova bratra Karla Ludvíka Marie Annunciata své první dítě, syna Františka Ferdinanda Karla Ludvíka Josefa Mariu. Takto byl onen malý arcivévoda pokřtěn za účasti několika dalších arcivévodů, arcivévodkyň a vysoké šlechty ještě týž den. Už v jeho dětských očkách byla vidět jeho známá dravost, zarputilost a výbušnost. Po otci takové vlastnosti těžko mohl zdědit - bratr císaře Františka Josefa byl zcela klidný, nijak nevynikal a prakticky působil jen jako arcivévoda - reprezentant při různých společenských událostech; jiné ambice neměl. Zato matka Františka Ferdinanda pocházela z rodu Bourbonů; jejím otcem nebyl nikdo jiný než proslulý despota, sicilský král Ferdinand II. (král Bomba). Zde je patrně možné hledat kořeny "temperamentní" jižanské krve. Byla to tedy bourbonská vášnivost, hněvivý výbuch, pýcha, aristokratická povýšenost, nesnášející odpor, stejně jako milování umění, krásy, vkusu, které v osobnosti Františka Ferdinanda stály v protikladu habsburské jednoduchosti, smyslu pro rodinný život, dbaní na osobní důstojnost a udržování rodové tradice.

Když byly Františku Ferdinandovi necelé 3 roky, přestěhovala se rodina (tehdy již měl František bratříčka Ottu (Krásného)) ze Štýrského Hradce do vídeňského paláce na Favoritenstrasse. Tady však bydleli jen v zimě, přes léto žili v dolnorakouském Reichenau, kde městský život milující Karel Ludvík nechal postavit zámek Wartholz. Na jaře 1871 pak František Ferdinand a jeho bratři Otto a Ferdinand Karel (Burg), narozený v 1868, a sestra Markéta Žofie, narozená v 1870, ztratili matku, která v 28 letech zemřela na tuberkulózu. Františku Ferdinandovi začínala školní výuka, kterou vedl plukovník Degenfeld. Tato výuka byla samozřejmě jako u ostatních chlapců vedena v duchu armády. V rozvrhu, kterým začínal školní den v 6 hodin ráno a s přestávkami končil v 8 hodin večer, byly předměty jako náboženství, psaní, počty, zeměpis, dějiny, němčina, latina, francouzština, angličtina, maďarština, čeština, dále šerm, jízda na koni, tanec, gymnastika, plavání. Ve Františkovi se od raného věku projevila vášeň pro lov, a tak sotva se naučil jezdit na koni, již mu mohl o pět let starší bratranec korunní princ Rudolf gratulovat k jeho prvnímu úlovku. S Rudolfem se František Ferdinand a Otto stýkali pravidelně, neboť byli vybráni jako členové jeho společnosti, a měli spolu celkem srdečný vztah.

V 10 letech dostal František Ferdinand a jeho sourozenci novou matku. Karel Ludvík se potřetí oženil (první manželka Markéta Saská zemřela po 2 letech manželství) a za manželku si vzal Marii Terezii z Braganzy. Byla o 22 let mladší než Karel Ludvík a jen o 8 let starší než František Ferdinand. Macecha s nejstarším Ludvíkovým synem navázala srdečný vztah, který jim vydržel po celou dobu života. František Ferdinand nevlastní matku nikdy neoslovil jinak než "milá maminko" a všechny jeho dopisy jí adresované vyzařují lásku a vřelost.

V necelých 12 letech, v listopadu 1875, se z Františka Ferdinanda stal jeden z nejbohatších arcivévodů. Velmi bohatý modenský arcivévoda František V. d'Este, který právě zemřel ve Vídni, mu jako bezdětný odkázal své jmění. Chlapec tak náhle vlastnil paláce a činžovní domy ve Vídni, v Itálii (Catajjo a vilu v Římě), panství Chlum u Třeboně, peníze, cenné sbírky uměleckých předmětů; odhadovaná cena majetku byla zhruba 8 miliónů zlatých.

Když bylo Františkovi necelých 13 let, oblékl císařskou uniformu. 23. dubna 1878 jmenoval císař František Josef svého synovce poručíkem 32. pěšího pluku. S armádou však ve skutečnosti přišel do styku až v 1880, kdy se měl František Ferdinand poprvé zúčastnit manévrů. 24. dubna 1882 byl František Ferdinand povýšen císařem na nadporučíka, 24. října 1885 pak povýšil na rytmistra a 25. října 1888 pak na majora. Mezitím však František Ferdinand, ač považoval vojenské řemeslo za nejkrásnější na světě, dospíval, a tak nebral všechny své povinnosti zcela vážně. Rád si užíval, neustále byl nepřítomen, až si vykoledoval pokárání arcivévody Albrechta, který v císařské armádě platil za veličinu a i samotný císař jej respektoval. Přece jen neustálé odloučení od své jednotky nedávalo dobrý příklad ostatním důstojníkům. I Rudolf svého bratrance varoval, aby si svou pověst zejména u Albrechta zbytečně nerozházel. Jelikož však na výzvy František Ferdinand nebral moc velký zřetel, byl od dragounů z Ennsu, kde sloužil a kde se to jen hemžilo Františkovými divokými výboji (v 1886 musel na základě rozhodnutí soudu složit peníze pro svého nemanželského syna Heinricha Jönkeho), po svém jmenování majorem převelen k 102. pěšímu pluku do Prahy a Benešova. 5. prosince 1888 dorazil do Prahy, kde se ubytoval na Pražském hradě. Již za necelé dva měsíce však spěchal do Vídně, neboť se udála nečekaná a pro život Františka Ferdinanda zcela zásadní věc.

30. ledna 1889 se v Mayerlingu zastřelil korunní princ Rudolf, což znamenalo, že František Ferdinand oficiálně "poskočil" v žebříčku následníků trůnu po svém otci na druhé místo a de facto se dalo předpokládat, že bude i příštím císařem. Císař se však nijak nevyjádřil. S tím se vrátil František Ferdinand zpět do Prahy ke svému praporu 102. pěšího pluku. I tady trávil svůj volný čas účastí na společenských akcích (dojížděl ale i do jiných měst monarchie), lovil na svých panstvích Chlum a Konopišti, které koupil v únoru 1887 od knížete Lobkowitze, a … též si "odskočil" spáchat nějaký závažný prohřešek do Gmündenu, který mu velmi tvrdě vytknul arcivévoda Albrecht. František Ferdinand byl zapojen i do četných skandálů a afér svého bratra Otta, ale na rozdíl od mladšího bratra se František Ferdinand od podzimu 1889 umoudřil a s žádným dalším skandálem již jeho jméno není spojeno. Zřejmě se "uklidnil" po zplození dalšího nemanželského dítěte Kurta Ferdinanda Hahna, když se nechal unést krásou dvacetileté židovské prodavačky Marie Hahnové.

26. dubna 1890 byl František Ferdinand povýšen císařem na plukovníka a zároveň se stěhoval do maďarské Šoproně. Tam František Ferdinand ke svému rozhořčení zjistil, že v armádě používají jako běžnou řeč maďarštinu. Tu František neuměl. Kolikrát říkal, jaká příšerná řeč maďarština je a co se s ní natrápil. Vedle osobní averze k maďarštině mu však šlo především o jednotu armády - Maďaři zpochybňovali jednotnou armádu, neboť jejich nejvyšším panovníkem byl uherský král, a ne rakouský císař. František Ferdinand vyhlásil boj maďarštině (její užívání se rozhodl trestat vězením), a tím i Maďarům, které považoval až do konce života za nepřátele říše. Patrně když už ho Maďaři příliš rozčilovali, nadchl se František Ferdinand pro plán na uskutečnění cesty kolem světa. Cestování ho bavilo. Na přímluvu císařovny Alžběty u Františka Josefa mu císař cestu povolil s podmínkou, že bude cestovat inkognito. František Ferdinand se netuše, jak velkou úlohu zvolené jméno sehraje v jeho životě, přejmenoval na hraběte z Hohenbergu. Ještě před uskutečněním cesty byl 25. října 1892 František Ferdinand císařem jmenován generálmajorem.

16. prosince 1892 vyplul z Terstu Rammkreuzer Císařovna Alžběta, sice moderní válečná loď, ale přesto pro svou robustnost prakticky nepoužitelná a konkurence neschopná, na dalekou cestu s budoucím dědicem habsburské monarchie. Arcivévoda si vedl deník, který pak vyšel ve 2 tlustých svazcích s názvem Deník mé cesty kolem zeměkoule 1892- 1893. František Ferdinand strávil na cestě kolem světa 14 měsíců, urazil 70 000 kilometrů a nebylo dne, kdy by do deníku nezapsal své dojmy, poznatky, informace, které nakonec vydaly na 1136 stran velkého formátu. Ačkoliv František Ferdinand nebyl zvyklý na veřejnosti dávat najevo své city a pocity, deníku se neváhal svěřit se svým dojetím, smutkem při loučení, s láskou k vlasti. Do svého deníku si zapsal: "Je velmi potěšující, když vidíme, jak příslušníci nejrůznějších národností a zemí jsou kamarádsky spojeni. Němci z Dolního a Horního Rakouska, z Vídně, Slované z Čech, Přímoří a z Dalmácie, Italové a Maďaři smíšení v pestré směsi. Nehledě na národnost cítí se každý jednotlivec tohoto mužstva sjednocen ve služebním svazku pod jedinou, slavnou vlajkou." Ačkoliv vykonával cestu inkognito, v každém přístavu věděli, že přijíždí rakouský následník trůnu, a byl slavnostně vítán. Inkognito bylo jen zdůrazněním, že se nejedná o oficiální návštěvu. Z cest si přivezl desetitisíce předmětů (trofeje, vycpaná zvířata, etnografické předměty, zbraně, přírodniny aj.) a na 2000 fotografií. Hlavně si však rozšířil svůj obzor, mohl srovnávat různé systémy vlády, dostal nové impulsy a podněty. Též se touto cestou podnítil zájem Františka Ferdinanda o vybudování silného rakousko-uherského válečného loďstva.

Po návratu z cesty kolem světa se měl František Ferdinand vrátit k uherskému pluku v Šoproni, ale vůbec se mu tam nechtělo. Vyprosil si tedy u císaře přeložení do Čech, které zdůvodnil tím, že by chtěl dát do pořádku své české statky. Císař ho tedy 28. dubna 1894 jmenoval velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. Zde ale František Ferdinand nesloužil ani rok - vážně onemocněl. František Ferdinand byl v mladých letech útlý a vytáhlý mladík s volným držením těla. Dle záznamů dvorní lékárny František Ferdinand užíval prášky ke snižování horeček a morfiové tabletky. Též jako malé dítě přečkal spalničky. Nyní na jaře 1895 František Ferdinand špatně spal, probouzel se zpocený, měl závratě, bolesti v zádech, snadno se unavil, často měl horečky. I když užíval léky proti kašli a horečce, nadále jezdil na hony, hrál tenis, sloužil u své jednotky. V červenci 1895 se ale Františkovi udělalo tak špatně, že vyhledal kliniku proslulého plicního odborníka profesora Schröttera ve Vídni. Profesorův asistent Eisenmenger prozkoumal arcivévodovy plíce s tímto výsledkem: pravá plíce výrazně zasažena tuberkulózními bacily, též levá část byla podezřelá. Zpráva o arcivévodově nemoci se brzy objevila i v denním tisku. O nemoc Františka Ferdinanda projevoval převelikou starost sám císař - nebylo se ani co divit. Jeden následník si vzal život sám, o dalšího se pokoušela zákeřná nemoc. Ačkoliv spolu tito dva muži nevycházeli příliš dobře, o synovcův stav nyní projevoval František Josef velkou péči. František Ferdinand měl dbát rad lékařů: fyzický a duševní odpočinek, klid, pobyt na čistém vzduchu a v příznivém podnebí. Tedy přesně to, na co nebyl František Ferdinand zvyklý. Dr. Eisenmenger, který se stal odpovědným za průběh arcivévodovy léčby, měl těžkou úlohu přesvědčit arcivévodu o spolupráci. Musel být při tom taktní, obezřetný, pevný, ale např. lichocení či chlácholení František Ferdinand nesnášel.

Léčit se začal František Ferdinand v jižních Tyrolích. 2 týdny jen ležel na lehátku v zahradě, četl, psal dopisy a střílel z pistole na nedaleký modřín, z kterého ustřílel tisícovky malých větviček. Po 2 týdnech se začal stav zlepšovat a netrpělivý František Ferdinand se pustil do dr. Eisenmengera, že žádný člověk nemůže vydržet jen nečinně ležet a že je zavírán jako nějaké divoké zvíře. Tehdy dr. Eisenmenger naplno vyslovil název nemoci: plicní tuberkulóza. František Ferdinand se sice zarazil, ale chtěl změnu, kterou si nakonec vymodlil. Koneckonců blížila se zima a léčba vyžadovala jižní podnebí. Vynalézavý dr. Eisenmenger vymyslel plavbu v luxusní lodi po Nilu. Před samotnou cestou do Egypta strávil ještě František Ferdinand dva měsíce na ostrově Lussinpiccolo nedaleko Istrijského poloostrova. Když i noviny naplno informovaly o nemoci budoucího císaře, dostal František Ferdinand hluboký impuls k prohloubení nenávisti k Maďarům: maďarský tisk se neostýchal psát o tom, že by byl maďarský národ nadšen ze smrti Františka Ferdinanda. A František Ferdinand nezapomínal a uměl nenávidět. Pak jej i napadlo, jestli si jeho smrt nepřejí i dvorští intrikáni, jestli náhodou nejsou spolčeni s lékaři, kteří by ho měli odstranit. František Ferdinand byl velmi podezíravý, a tak je skutečně možné, že ačkoliv měl těžké zdravotní problémy, neustálé horečky i pocení, že jej tato vyhrocená konstrukce mohla napadnout. Když se ukázalo, že tuberkulóza ohrožuje i hrtan, pochopil, že jeho stav je vážný a podrobil se léčebné kúře svého lékaře. Ovšem čím delší byla cesta po Nilu, stávala se monotónnější a František Ferdinand opět začal být netrpělivý. Dr. Eisenmenger dostal spásný nápad, napsal arcivévodově milované nevlastní matce, která situaci pochopila a přispěchala s Karlem Ludvíkem a dcerami Marií Annunciatou a Alžbětou do Asuánu. Návštěva blízkých vlila Františku Ferdinandovi do žil nový impuls a ochotně křižoval se sestrami po Nilu podle jejich přání. V březnu 1896 se všichni vrátili do Káhiry, odkud Františkovi blízcí cestovali dál na východ, do Palestiny. Františkovi egyptské podnebí viditelně pomohlo, neměl teploty, přibral na váze, zánět hrtanu se téměř zahojil. Na dahábiji si zvykl na klidnější způsob života. Přesto však byl nadále nemocný, a tak se měl dále uzdravovat plavbou po Středozemním moři. Před definitivním návratem domů ještě pobyl František Ferdinand nějaký čas u Ženevského jezera. Odtud ho 17. května 1896 vytrhl telegram: otec je vážně nemocen, má se urychleně vrátit domů. Než stačil František Ferdinand přijet do St. Pöltenu, otec zemřel. Na cestě v Palestině se zbožný Karel Ludvík napil vody z Jordánu a onemocněl záhadnou nemocí, snad tyfem. Nyní byl tedy František Ferdinand skutečným následníkem trůnu. Odjel se doléčovat na Konopiště a v létě pak přesídlil na svůj lovecký zámeček Lölling v Korutanech. Četl zprávy v denním tisku, v kterých se spekulovalo nad zdravotním stavem následníka. Paradoxně však denní tisk informoval o tom, že následníkův stav je vážný, smrt je již nablízku, i když byl ve skutečnosti František Ferdinand již téměř vyléčen. Podezíravý František Ferdinand měl pocit, že jej odepisují, přehlížejí a zaživa pohřbívají. Proto se rozhodl všechny ty, o nichž se domníval, že preferují jeho bratra Ottu, zlikvidovat a zbavit všech funkcí, pokud se uzdraví a stane se císařem. Zimní období ale ještě trávil na jihu. Podzim v Tyrolích, zimu pak na korsickém Ajacciu, kde s ním byli oba bratři, matka Marie Terezie i sestra Marie Terezie s dětmi. Ti dokázali Františka Ferdinanda natolik zabavit, že si dr. Eisenmenger liboval nad tím, že tentokrát není následník trůnu netrpělivý. Přesto se však Ajaccia František Ferdinand nabažil, a tak odcestovali do Alžíru. Když se v březnu 1897 vrátil domů, lékaři mu vystavili skvělé vysvědčení: poprvé od 1895 nebyl v arcivévodových plicích žádný tuberkulózní bacil. Boj se smrtelnou nemocí František Ferdinand vyhrál. Nemoc ho ale poznamenala do konce života: neustále pokašlával, musel si dávat pozor na nachlazení a vyhýbat se větší fyzické námaze. Z původních 67 kg tělesné váhy přibral na 97 kg a stal se z něj silný, statný muž, tak jak ho známe z většiny fotografií. Samozřejmě byla poznamenána i jeho psychika: nezapomněl nikomu, kdo mu před nemocí pochleboval a v době ohrožení života se pak otočil směrem k Ottovi. Tuberkulóza i jako taková může v člověku zanechat i změny v náladovosti, podrážděnosti, vznětlivosti. Každopádně již nesměl ostře jezdit, pozorně musel sledovat změny počasí, nesměl se dlouhou dobu vyskytovat na městském vzduchu, nesměl se nachladit. Není se tedy co divit, že z Františka Ferdinanda se stal jiný člověk.

V té době už řešil též problémy, které se týkaly jiné stránky jeho osobnosti. Tím byl vztah k ženě jeho srdce, hraběnce Žofii Chotkové. Poznali se patrně již kolem 1890 v Praze, neboť František Ferdinand se soustavně stýkal s okruhem české šlechty, v níž figurovali i Chotkové. Není však zcela jasné, jak se vzájemný cit vyvíjel, jestli to skutečně byla láska na první pohled či se jednalo o postupné sbližování. Od 1888 si František Ferdinand dopisoval s Marií Thunovou, starší sestrou Žofie. Je otázka, jestli tímto nekryl vztah k Žofii. Každopádně první dopis, který se Žofie dotýkal, byl datován 4. března 1894. Právě od dubna 1894 František Ferdinand jezdil často z Č. Budějovic do Bratislavy do paláce arcivévody Fridricha. Jelikož ten měl 6 dcer, dělala si Fridrichova manželka Isabela naděje, že nejžádanější ženich jezdí za jednou z nich. Jaké však bylo její zklamání a pohoršení, když náhodou zjistila, že budoucí císař se "tahá" jen s obyčejnou dvorní dámou! Pravděpodobně i láska k této ženě byla důležitým hnacím motorem v léčení Františkovy smrtelné nemoci. Jakmile se zpozdila pošta, byl František Ferdinand nervózní a nevrlý, když však přišel dopis od milované Žofinky, byl to pro něj balzám na duši a ochotně naslouchal pokynům dr. Eisenmengera. Když se se svým lékařem počátkem 1899 František Ferdinand sešel, aby zjistil, zda jeho nemoc nemůže nějak přenést na svou budoucí manželku a případně děti, dr. Eisenmenger ho ubezpečil, že je vše v pořádku a vlastně byl rád, neboť péče ženy Františku Ferdinandovi jen prospěje.

Až do 1898 se tedy Františkovi dařilo tajit vztah s Žofií před oficiálními kruhy. Jakmile arcivévodkyně Isabela zjistila, jaký vztah následník trůnu pěstuje, vyžádala si audienci u císaře. Ten zůstával poměrně v klidu, neboť i jiní arcivévodové si "užívali" s neurozenými dámami. Pokud šlo o milostné aféry a sexuální život arcivévodů, nic takového nebylo na škodu. Naopak bývalo obvyklé, že arcivévodové byli uváděni do sexuálního života s různými baletkami, herečkami či dvorními dámami. Zajisté si František Josef o Františku Ferdinandovi myslel, že i v jeho případě jde jen o nějaký krátkodobý vztah, ačkoliv František Ferdinand neměl tak bohatý intimní život jako jeho bratranec Rudolf či bratr Otto. Když však téměř po roce sebral František Ferdinand všechnu svou odvahu a předstoupil v říjnu 1899 před císaře s přáním oženit se s Žofií Chotkovou, nevěřil císař svým uším. V případě následníka trůnu nemohlo dojít k morganatickému sňatku, jímž by svazek s Žofií Chotkovou byl! Její děti by nemohly být dědici trůnu. Uherské právo však pojem "morganatický sňatek" neznalo, tudíž mohlo dojít k tomu, že v Uhersku by byla královnou a její děti by byly legitimními dědici trůnu. Císař tedy nechtěl dát svolení k sňatku, František Ferdinand se zas nechtěl vzdát své Žofie. Dostal rok na rozmyšlenou a František Josef se rozhodl, že svého synovce přesvědčí, aby za rok odpověděl jinak. Nastalo období psychického nátlaku. František Ferdinand i Žofie museli čelit přesvědčování i zastrašování, přičemž útočníci byli opravdu odevšad. Při Františku Ferdinandovi stála jedině jeho nevlastní matka Marie Terezie. František Ferdinand se nechtěl vzdát ani Žofie, ani trůnu. Zdálo se však, že Františku Ferdinandovi zbývají jen dvě možnosti: zůstat následníkem a vzdát se Žofie, nebo se vzdát následnictví a vstoupit do morganatického svazku se svou láskou.

Na jaře 1900 pak předložil císaři dopis, ve kterém ho žádá ještě jednou o revizi jeho rozhodnutí a ve kterém poukazuje i na svůj zdravotní stav. František Josef se nakonec rozhodl vydat souhlas s tímto sňatkem. Zřejmě se zalekl toho, že by na základě jeho zdravotního stavu mohl zemřít i další následník trůnu. Dál si jen ztěží dokázal představit na trůnu Ferdinandova lehkovážného bratra Ottu. Též mohlo dojít k situaci, že František Ferdinand bude prostě vyčkávat, až téměř 70letý císař zemře a pak si sám jako nový císař sňatek odsouhlasí, což by mohlo být pak ještě horší než nyní. 25. června 1900 císař František Josef přijímá svého nástupce Františka Ferdinanda a předkládá mu podmínky, za kterých je ochoten souhlasit se sňatkem. 28. června 1900 František Ferdinand tyto podmínky slavnostně přijal. Zejména souhlasil s tím, že jeho manželka nemůže užívat titul císařovna, jeho potomci jsou vyloučeni z následnictví a nikdy v budoucnu nepodnikne nic, čím by tuto renunciaci nějak oslabil, zlomil či anuloval. Zdá se, že to František Ferdinand ani nikdy neměl v úmyslu a plně počítal s tím, že jeho děti nebudou moci dosednout na rakouský trůn. Leč dějiny si krutě zahrály a veškeré boje o slovíčka a starosti o legitimitu následnictví a dynastie vzaly za své a ukázaly se být jako bezpředmětné. Po renunciaci byl prý František Ferdinand hluboce pohnut, rudý v obličeji a měl vlhké oči. Určitě byl rád, že po dlouhém a vyčerpávajícím boji dosáhl svého.

O tři dny později, 1. července 1900, se v Zákupech konala svatba. V den svatby povýšil císař hraběnku Chotkovou na kněžnu z Hohenbergu a její oslovení znělo "knížecí Milosti". Líbánky strávili novomanželé na Konopišti. 8 dní po svatbě psal František Ferdinand matce děkovný dopis, z kterého je patrná jeho láska k Žofii. Ačkoli bylo manželství uzavřeno za dramatických okolností (nebo snad právě proto), bylo až do společného konce jejich životů šťastné a harmonické. Rodinnou pohodu ještě umocnilo narození dětí, nad kterými se František Ferdinand doslova rozplýval - 24. 7. 1901 dcera Žofie, 29. 9. 1902 syn Max a 27. 5. 1904 syn Ernst.

Hluboce Františka Ferdinanda však rozčiloval habsburský dvorní ceremoniál. Ten dával jasně najevo, že jeho manželství není v pořádku. Kam směl, co směl, na co měl nárok František Ferdinand, to nemohla a neměla jeho manželka. I sebeméně nejnevýznamnější arcivévodkyně stála v dvorním žebříčku výše než manželka následníka trůnu. Trošičku však císař vykompenzoval postavení Žofie jejím titulem: od července 1905 měla být oslovována vznešenějším "Jasnosti", od října 1909 ji pak jmenoval vévodkyní z Hohenbergu a měla být oslovována "Výsosti". František Ferdinand, který chtěl vládnout jako František II., pak pro svou choť plánoval titul "manželka císaře a krále" s hodností arcivévodkyně či velkokněžny a měla mít přednost před všemi arcivévodkyněmi.

František Ferdinand ve svých plánech dále nezapomněl na ty, kteří jej odepisovali v době jeho nemoci. Nechal se slyšet, že až bude císařem, ať dotyční dvořané a diplomati nepočítají s jeho náklonností. Neplánoval skutečně ani zrušení renunciace. Své děti hmotně zajišťoval, neboť jako nerovnorodí potomci nebudou mít nárok na nic, co mohou čerpat ostatní arcivévodové. Za svého nástupce považoval svého synovce Karla, posledního císaře Karla I. Také ho hodlal ihned po svém nástupu na trůn prohlásit oficiálně za následníka trůnu. Karlovi se snažil vštípit i svou politickou ideu a synovce si tak vychovat, aby pak šel v jeho šlépějích. Oba současní následníci spolu vycházeli bezproblémově. I když se proti Františku Ferdinandovi a jeho sňatku s Žofií stavěl bratr Otto, když 1. listopadu 1906 zemřel krutou smrtí, František Ferdinand svého bratra litoval, vzpomínal přitom na dětské radovánky a na to, jak byli na sobě navzájem závislí.

František Ferdinand, jak již bylo zmíněno, byl více než vášnivým lovcem. Svým loveckým touhám přizpůsoboval své panství Konopiště. Až do jeho smrti se na Konopišti neustále stavělo, organizovalo a přebudovávalo. Panství se víc a víc rozrůstalo, neboť arcivévoda vykupoval okolní pozemky vklíněné do jeho, aby předešel úhradě škod, které způsobila zvěř z jeho revíru na těchto pozemcích. Osobně dohlížel na výsadbu každého stromu, jen nerad nechával porazit starý strom. Pro stromy měl prostě slabost. František Ferdinand chtěl, aby Konopiště bylo velereprezentativním panstvím. Za svůj život František Ferdinand skolil 274 889 kusů zvěře, ať už se jednalo o bažanty, srnce či tygry. Samozřejmě spousta zvěře mu byla nahnána přímo před pušku, to však nemůže snižovat Ferdinandovy excelentní střelecké schopnosti, jak už bylo zmíněno v části věnované cestě kolem světa. František Ferdinand chtěl svůj revír a své panství naprosto uchránit před veřejností. Šel tak daleko, že jeho panství lemovaly ostnaté dráty, snažil se (a ve spoustě případů, ač to bylo protiprávní, se mu to i podařilo) zrušit veřejné cesty, které protínaly jeho panství. Chtěl si svůj majetek, své panství uchránit jen pro sebe. I když výjimky potvrzují pravidlo - kupř. 14. 7. 1904 si mohly děti z votické školy prohlédnout konopišťský park a František Ferdinand s nimi i přátelsky hovořil. Zahrady pak nechal otevřít pro širokou veřejnost těsně před svou smrtí 15. - 17. června 1914, což bylo považováno za mimořádnou událost. Opatření následníka trůnu byla vskutku nepopulární a byl s místním obyvatelstvem de facto v neustálém boji.

František Ferdinand považoval vojenský stav za velmi důležitý a krásný. Byl popudlivý vůči všemu, co armádu zlehčovalo. Po tři roky své nemoci nemohl arcivévoda uniformu obléknout. Po nemoci se však již do Budějovic nevrátil. Od 1. dubna 1898 byl k dispozici nejvyššímu rozkazu - stal se generálním inspektorem. Seznamoval se s velením velkých vojenských útvarů a získával celkový přehled o vojsku a námořnictvu. Poznal, jak zastaralé je rakouské válečné loďstvo, a snažil se o jeho modernizaci. V 1902 byl jmenován admirálem. Jako velitel manévrů si vedl zdatně a od císaře Františka Josefa se mu dostalo uznání; v 1905 mu bylo sděleno, že je schopen velet jedné z 6 rakousko-uherských armád. Výtečné orientaci v problematice i v terénu Františku Ferdinandovi pomáhala jeho výjimečná paměť (zejména optická) a smysl pro detaily, kterých si jako dobrý pozorovatel všímal. Kladl důraz na masy jezdectva, přičemž si ale neuvědomil, že na počátku 20. století význam této části armády klesá. Pro následníka trůnu měla armáda důležitou funkci ve vnitřní ochraně státu a potažmo trůnu. Měl v úmyslu a snažil se o to, aby armáda byla nadnárodní, aby byla zevnitř maximálně celistvá. Doslova k nepříčetnosti ho pak dováděly tlaky maďarské "revoluční bandy a kanálií" o snahu zmaďarizovat armádu a tím rozštěpit její jednotu. Bál se, že ústupky tlaku Maďarů, které dovolil císař František Josef, mu užírají jeho dědictví a ničí armádu. V 1906 se mu konečně podařilo zlomit vůli císaře a strnulost armády představovanou náčelníkem generálního štábu baronem Beckem oživil nevídanými schopnostmi Alexandera Brosche, který se stal šéfem vojenské kanceláře následníka trůnu, jejíž vliv postupem doby vyšplhal velmi vysoko. František Ferdinand nebyl mužem války, obával se, že válka způsobí revoluci a tím i zánik říše. Navíc válkou proti Srbsku by proti Rakousku-Uhersku poštval Rusko, a v Rusku viděl František Ferdinand nejlepšího a nejoddanějšího spojence, kterého si v žádném případě nechtěl proti sobě nějak poštvat. Pro zdravou reformu říše musel mít František Ferdinand mírový stav a ne válečný. 17. 8. 1913 byl František Ferdinand císařem jmenován generálním inspektorem veškeré branné moci. To znamenalo, že byl pověřen velením velkých manévrů, měl právo inspekce v celé branné moci, stejně jako právo podávat návrhy císaři atd. A v případě války by se stal vrchním velitelem všech ozbrojených sil Rakouska-Uherska.

Vůči všemu maďarskému měl František Ferdinand po celý život silnou averzi. U jiných národů monarchie tak vyhraněný názor neměl. Svůj názor dával najevo svým vlastním stylem, ostře, přímočaře až vulgárně. Touha a přání maďarského tisku po smrtelném konci jeho těžké nemoci, to ve Františku Ferdinandovi zůstalo navždy vryto. Maďaři moc dobře věděli, jaké mínění o nich následník trůnu má. Tato mírně řečeno antipatie byla spjata právě s politickými důvody. Maďarská politika ohrožovala habsburskou monarchii. Nenávist Františka Ferdinanda k Uhrám byla dána zločiny proti habsburskému domu i osobními křivdami, ať toto vše již bylo skutečné či domnělé. František Ferdinand měl v úmyslu odstranit dualismus a zavést federaci, aby se žádný národ monarchie necítil utiskován. Ostře protestoval proti ústupkům - koncesím - Maďarům, snažil se na císaře Františka Josefa působit, aby mu nepromrhal dědictví. Když pak jednou František Josef odmítl některý z uherských požadavků, prohlásil, že si přece nenechá od Františka Ferdinanda nadávat.
Stručně k názorům Františka Ferdinanda na reformu říše: Koncem 90. let se zhlédl v americkém federativním pojetí uspořádání. Chtěl říši rozdělit na přibližně stejně velké celky, tj. Uhry rozdělit na 4 země, Čechy a Halič na 2, a jednotícím jazykem by byla samozřejmě němčina, centrem Vídeň. Na počátku nového století arcivévoda uvažuje o trialismu: k Rakousku a Uhersku by přibylo třetí centrum, nikoliv však Čechy, ale jihoslovanské soustátí - Velkochorvatská říše. Oba principy měly samozřejmě jediný cíl: otupit sílu Maďarska a i Srbska a rozložit těžiště na větší počet správních jednotek. V Srbsku měli z návrhu na trialismus obavy. Vzniklo-li by Velké Chorvatsko, byl by ohrožen vznik Velkého Srbska. A z obav se samozřejmě vyvinula i nenávist. Je možné, že i tato Františkova teze mohla být prapříčinou k atentátu na jeho osobu. V 1910 - 1911 František Ferdinand nechal připravit náčelníka jeho vojenské kanceláře Alexandera Brosche a dalšími spolupracovníky program opatření, které hodlal uvést v platnost po svém nástupu na trůn. Podle tohoto harmonogramu měl být dualismus pouze revidován, nikoli odstraněn. Důležitým předpokladem bylo odložení korunovační přísahy v Uhrách, aby se nový panovník František II. nestal zajatcem přísahy. V případě revolučních nálad Maďarů mělo dojít k vynucenému zrušení dualismu, tj. vojensky obnovit jednotný stát, Císařství Rakousko. Plány Františka Ferdinanda směřovaly k jednotné říši s právy pro jednotlivé národy, tj. jakousi autonomií. Práce na programu Františka Ferdinanda se však rokem 1911 nezastavily, pořád se vyvíjely a pracovalo se na nich i těsně před Sarajevem 1914.

Zamýšlel vyburcovat potlačované národy do společného boje proti Maďarům. Zdálo by se, že jak František Ferdinand neměl rád Maďary, měl naopak rád Čechy. Usuzovalo se podle toho, že svá dvě největší panství měl v Čechách, manželka pocházela ze starého českého šlechtického rodu, obklopoval se i spoustou české inteligence. Tak jednoznačné to ale nebylo. Chotkové byli už na konci 19. stol. zcela poněmčeni, Žofie česky uměla jen několik rozkazů služebnictvu a česky vůbec necítila. Na Konopišti se mluvilo německy, češtinu následník trůnu nijak zvlášť nevyhledával. Za své poddané si vybíral kohokoliv. To, že se stýkal s českými politiky, pramenilo spíše z opozice k Maďarům - nepřátelé Maďarů byli Ferdinandovými přáteli. V 1901 se František Ferdinand naopak dokonce snažil zabránit císaři, aby přijel do Prahy slavnostně zahájit provoz nového mostu u Národního divadla (dnešní Most legií). Nechtěl, aby ani císař, ani kdokoliv jiný z Habsburků jel do Prahy proto, že by Češi mohli toto gesto považovat za ústup a slabost a mohly by se pak zvýšit radikální tendence mladočechů. Nicméně císař nakonec provoz mostu zahájil. I když František Ferdinand odmítal český radikální nacionalismus, nemohlo to být zdaleka srovnáváno s nenávistí k maďarské politice. Jen se obával, aby se i české korunní země nestaly někdy v budoucnu druhými Uhrami. V 1905 na druhou stranu odmítl převzít záštitu nad výstavou v Liberci, která podle něj byla příliš radikální - německy radikální! - a provokovala Čechy. František Ferdinand se považoval za Němce, ovšem Němce rakouského a katolického a němectví Velké říše odsuzoval - vždyť by to byl konec jeho milovaného Rakouska. To mu pak později vytýkal Hitler. Pražská politická špička těsně před jeho smrtí v 1914 mu ukázala svou loajalitu: v Praze byl po Františku Ferdinandovi pojmenován nový most (u Rudolfina), ačkoliv se jinak čeští politici i veřejnost chystali most pojmenovat jménem Mistra Jana Husa.
K pruskému Německu František Ferdinand pociťoval nechuť. Jeho postavení v Německém spolku bral jako realitu, ale chtěl ji změnit. Obdivoval německou důkladnost, pořádek, úspěšnost. S německým císařem Vilémem II. se František Ferdinand setkal poprvé na podzim 1888. Neměl ho rád a Vilém to věděl. Snažil se s Ferdinandem sblížit, vždyť to měl být budoucí panovník a bylo zapotřebí, aby spolu byli zadobře. Politicky to však nešlo, a tak naladil Vilém na osobní strunu: neodsoudil Ferdinandův sňatek s Chotkovou. Složením poklony Františkově manželce si německý císař otevřel cestu k následníkově ješitnému a zamilovanému srdci. Od té doby se pak pravidelně zvali na různé společenské akce, lovy, manévry, a psali si.

František Ferdinand chtěl být považován raději za tvrdého muže bez srdce, než za slabého a měkkého. Nesnášel plačtivost a naříkání, své názory, ať se líbily nebo ne, dával najevo minimálně ve svých dopisech, a nebál se použít i těch nejtvrdších slov. Na schůzce 12. - 13. června 1914 na Konopišti František Ferdinand podal německému císaři i svůj názor na třetího člena Trojspolku, kterým by mělo být Rusko, a ne nepřátelská Itálie. O válce spolu nehovořili, ač je obecně právě tato schůzka považována za schůzku, kde válka byla ujednána. Jediným vysvětlením je samozřejmě datum této schůzky - 16 dní před smrtí arcivévody, 6 týdnů před vypuknutím války. Schůzka byla samozřejmě spojena i s prohlídkou Konopiště, parku i sbírek, s okázalým pohostinstvím, na které pěl německý císař slova chvály.

Ačkoliv mu bylo 18. prosince 1913 50 let, stále byl jen pouhým následníkem trůnu. Uvědomoval si, že čas na jeho plánované reformy se mu krátí, rozhodně nebude vládnout víc jak 6 desítek let jako jeho strýc. Samozřejmě se stával i nervóznějším, přece jen ani jeho věk se nedal zastavit. Sice si strýcovu smrt nepřál, ale na druhou stranu by byl již v nejbližší době rád císařem, protože měl František Ferdinand stále větší pocit, že mu jeho předchůdce říši svou pasivitou zabíjí. V dubnu 1914 to vypadalo, že se František Ferdinand konečně dočká. Císař měl chřipku, katar průdušek a bylo i podezření na zápal plic. Jenže v květnu bylo vše jinak a František Ferdinand již zas nemusel pendlovat mezi Konopištěm a Vídní. Nezbylo mu tedy než dále čekat. Paradoxně ten čas čekání se zkrátil na jeden měsíc.

Od anektování Bosny v 1908 byla tato země neustálým zdrojem napětí. Když František Ferdinand na podzim 1913 přislíbil, že se příštího roku zúčastní manévrů v Bosně, vyrojilo se spoustu poplašných zpráv. V hektické době nebylo divu, že všelijaké fámy padly na úrodnou zem. Srbsko se začalo obávat, že manévry v Bosně mohou přejít v přepadení Srbska, ačkoliv to vůbec nepřicházelo (aspoň v tu dobu) v úvahu. František Ferdinand pravděpodobně i cítil potenciální nebezpečí, ale z titulu jeho povahy bylo jasné, že nebude chtít vypadat jako případný strašpytel a ani nedokázal dávat najevo svůj strach (maximálně tak o svou ženu a děti).
Před samotným odjezdem do Bosny se zmocnily Františka Ferdinanda jakési obavy. V audienci u právě zotaveného císaře počátkem června 1914 se i v tomto smyslu vyjádřil; císař nechal rozhodnutí o cestě do Bosny na následníkovi. František Ferdinand dostával i různé anonymní výhrůžky, ale na ty nebral zřetel a naopak, bylo-li mu razeno, aby do Bosny nejezdil, tím spíš tam jel. Organizace manévrů nebyla po bezpečnostní stránce vůbec zajištěna. Bylo to dáno tím, že bosenský zemský vojenský velitel polní zbrojmistr Oskar Potiorek vůbec neuvažoval, že by mohlo k nějakým nepřístojnostem dojít. Když Potiorka člen bosenské zemské vlády hrabě Collas upozornil na možnost, že by fanatismus mladých bosenských studentů mohl vést k atentátu, vysmál se mu Potiorek, že prý má strach z dětí, a na upozornění sarajevského policejního ředitele Gerdeho mu bylo řečeno, že této zbabělé havěti není třeba se obávat. Jednání Potiorka a pominutí bezpečnostních opatření nebylo nějakým úmyslným činem, nýbrž bylo způsobeno jeho nafoukaností a prestižním myšlením. Když on dokázal v zemi udělat pořádek, nemůže se přece nic stát.

Mezitím v srbském hlavním městě Bělehradě tři mladíci, studenti Gavrilo Princip, Trifko Grabež a typograf Nedelko Čabrinovič přišli na myšlenku zabít rakouského následníka. Jelikož však byli chudí, hledali pomoc - a tu našli u ilegálního sdružení Sjednocení nebo smrt, známého jako Černá ruka. Šéf Černé ruky plukovník Dimitrijevič, řečený Apis, poskytl mladíkům střelivo a střelné zbraně. Ti si několikrát zastříleli na strom s terčem a to bylo vše, než se měsíc před samotným atentátem vydali do Sarajeva. Vypadá to, že Dimitrijevič na záměry těchto hochů nekladl důraz, organizace těchto záměrů byla prakticky nulová a je proto s podivem, že nevycvičení mladíci bez jakéhokoliv plánu akce, kteří nikdy nedrželi granát či pistoli v ruce, tak přesně zasáhli jedoucí cíl, že se pohybovali vlastně tam, kde ani nebylo plánována jízda, že se jim atentát podařil. Je to spíše zázrak. Dimitrijevičovi šlo spíše jen o vyvolání nějakého incidentu a ani nepředpokládal, že takto nepřipravený atentát se podaří dotáhnout do úspěšného cíle.

16. června 1914 František Ferdinand tedy definitivně rozhodl o trase cesty do Bosny. 18. 6. se naposledy účastnil lovu a zastřelení holubi byli jeho posledním úlovkem. 19. 6. se ještě zastavil na Konopišti, aby jej navečer navždy opustil. S manželkou odvezl děti do Chlumu. S Chlumem se František Ferdinand a Žofie rozloučili 23. 6. Před svým odjezdem věnoval svému dlouholetému hofmistrovi Františku Janáčkovi zlaté hodinky a údajně jej přitom požádal, aby se postaral o vévodkyni a děti, kdyby se mu něco stalo… Vlak dorazil 24. 6. do Terstu, zde se František Ferdinand nalodil na moderní bitevní loď Viribus unitis, která ho 25. 6. dopravila do ústí Neretvy. Na jachtě Dalmat plul proti proudu Neretvy do Metkoviće. Odtud pak vlakem do Mostaru a Illidžy. Tam, ač v době arcivévodova příjezdu pršelo, jej přivítalo četné publikum. Zde se opět setkal se svou chotí a ubytovali se v hotelu Bosna. Ještě odpoledne navštívili bazar v Sarajevě, kde František Ferdinand koupil místní umělecké výrobky do svých sbírek. 26. a 27. 6. se účastnil František Ferdinand manévrů u Tarčina, asi 30 km západně od Sarajeva, Žofie navštívila katedrály, kláštery, školy. Po úspěšném ukončení manévrů se v hotelu Bosna konala slavnostní večeře, František Ferdinand měl výbornou náladu. Padl návrh, aby byla zrušena zítřejší návštěva Sarajeva a odcestovat tak rovnou domů. Chvíli František Ferdinand váhal, ale nakonec se rozhodl, že dodrží původní program.

V neděli 28. 6. 1914 byla nad celou Bosnou jasná obloha. Po snídani a mši v hotelu ještě poslal František Ferdinand telegram svým dětem, v 9:50 přijel vlak z Illidži do Sarajeva. Ulice vroubily zástupy lidí, mezi nimi jen 120 policistů cca 200 kroků od sebe, ačkoliv bylo možno povolat vojáky, kteří se účastnili manévrů. Jenže Potiorek namítl, že mají zašpiněné uniformy… A tak následník trůnu s manželkou nasedli do černého automobilu Graf & Stift. Majitelem vozu byl hrabě Harrach, který seděl vlevo od řidiče Loyky. Na sklápěcím sedadle seděl Potiorek, na zadních sedadlech František Ferdinand s Žofií. Jeli asi 20 km rychlostí, když se jeden z atentátníků, Čabrinovič, odhodlal vhodit bombu. Tu však odmrštil František Ferdinand pryč (nebo se svezla po srolovaném plátěném krytu), takže explodovala až pod dalším vozidlem. Poté následníkovo auto nepochopitelně zastavilo, aby se podívali, co se stalo. Tehdy se mohli stát přímo nejsnadnějším terčem. Asi po 2 minutách se hrabě Harrach vrátil a kolona pokračovala k sarajevské radnici, kde měla být pronesena uvítací řeč. Rozčilený František Ferdinand však starostu nejprve přerušil, že přijede do Sarajeva na návštěvu a házejí zde po něm bomby. Během prohlídky radnice se ale muselo vyřešit, jestli dodržet původní program. Nakonec byla změněna trasa. Jenže řidič prvního vozu informován nebyl, proto jel podle původní trasy. Další vozy jely za ním. Když to zjistili v následníkově autě, zařadil Loyka zpátečku a chtěl vycouvat. Jenže to bylo v místě, kde zrovna čekal Gavrilo Princip. Ten dvakrát zmateně bez míření vystřelil, poprvé nízko, podruhé po zpětném nárazu výše. Absolutně mimo logiku a pravděpodobnost smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. První kulka prošla skrze dvířka a rozervala Žofii břišní aortu. Druhá kulka trefila Františka Ferdinanda do krční tepny. Zraněný František Ferdinand již jen pronesl ke své choti: "Proboha! Co se ti stalo?" a poté, co Žofie sklouzla na manžela, následník pronesl: "Žofinko! Žofinko! Neumírej mi! Zůstaň pro mé děti…" Žofie zemřela prakticky hned, ještě nestačili dojet ani do Konaku, sídla zemské vlády. Hrabě Harrach, který od radnice stál na stupátku vedle arcivévody, aby jej chránil svým tělem (ovšem nemohl čekat, že útok Principa přijde zprava), držel na již ujíždějícím autě arcivévodovi límec, aby mu nepadala hlava, a stíral mu potůčky krve vytékající z úst. František Ferdinand ještě asi 6x či 7x řekl: "To nic není…" Zemřel asi po 15 minutách po příjezdu do Konaku. Bylo 11 hodin dopoledne.

Císař na telegram ze Sarajeva reagoval kamenně: "Strašlivé! Ubohé děti! Zítra jedeme do Vídně (z Ischlu)." Děti se o smrti rodičů dozvěděly až následujícího dne. Téhož dne, 29. 6., kráčel sarajevskými ulicemi smuteční průvod, v jehož čele šel mj. i Potiorek, který ač by mohl být považován za hlavního viníka tragédie, vůbec nebyl pohnán k odpovědnosti, naopak se nepochopitelně dál těšil důvěře Františka Josefa a nastolil v Bosně tvrdý teror a stanné právo. Rakve byly naloženy do zaplombovaného vagónu a toutéž cestou, jakou přijel, se mrtvý František Ferdinand vracel domů. 2. července ráno byl z Terstu vypraven zvláštní smuteční vlak, který večer dorazil na vídeňské Jižní nádraží. Zde rakve převzal nový následník trůnu Karel a kníže Montenuovo a v nočních hodinách byly přeneseny do kaple v Hofburgu. Jelikož si František Ferdinand vytvořil auru tvrdého, bezcitného muže, jeho smrt se v monarchii celkem ani nijak nikoho nedotkla, naopak si např. zejména Maďaři oddychli, že budou ušetřeni tohoto "despotického" panovníka.

Samotný pohřeb se stal naposledy kritikou morganatického sňatku. Kníže Montenuovo měl od císaře Františka Josefa tichý souhlas k tomu, aby důsledně prosadil španělskou etiketu. Musel se však sklonit před poslední vůlí Františka Ferdinanda (patrně i na intervenci arcivévody Karla, budoucího císaře), když si přál pochovat po boku své manželky v rodinné hrobce na zámku Artstetten, který zdědil po svém otci. Žofie totiž nemohla být pohřbena jako "neplnohodnotná" v Kapucínské kryptě a František Ferdinand se s milovanou chotí nechtěl rozloučit ani po smrti. Ovšem jinak se Montenuovo prosadil. Když se pohřbu chtěli zúčastnit německý císař a rumunský král, bylo jim sděleno, že vzhledem k císařově věku a jeho možnému rozrušení není jejich účast žádoucí. Obavy z příliš velkých poct morganatické manželce, nebo z možného zahájení válečných jednání proti Srbsku…? V první řadě v průvodu na Západní nádraží šel i budoucí císař Karel.

Na Západním nádraží končila úloha dvora. Vlak dopravil 3. července rakve na nádraží do Pöchlarnu. Za mohutné bouře a provazců vody byly rakve vykládány urychleně do nádražní budovy, kde se několik hodin čekalo na to, až nečas přejde. Podle tradice se Habsburkové směli pohřbívat až po setmění, takže i pak byla cesta na 3 km vzdálený Artstetten komplikovaná. Pohřební vozy musely být převezeny na prámu přes Dunaj; bouře však ještě zcela nedozněla a koně se lekli hromu a blesku, takže lidé měli co dělat, aby rakve a celý povoz nespadly do Dunaje. 4. července 1914 František Ferdinand a Žofie spočinuli ve dvou prostých hrobkách z bílého mramoru u svého posledního dítěte, které se narodilo mrtvé. Se smrtí Františka Ferdinanda definitivně skončilo staré 19. století a začal dnešní svět.


J. Žamberský, redakčně kráceno.



Poslední přednosta vojenské kanceláře následníka trůnu plukovník Dr.Karel Bardolff v letech 1912 - 1914 popsal Jeho Výsost takto: ,,Jeho zevnějšek byl zevnějškem pečlivě pěstěného, dobře stavěného muže. Byl vysoký, maličko při těle, měl plný obličej, světlé, ocelově modré, výmluvné oči. Hnědé, nepříliš husté vlasy nosil vysoko načesané, hnědý knír byl přiměřeně dlouhý. Jeho hlas zněl příjemně, plně a jasně." V další charakteristice Bardolff zdůrazňuje Františkovo rychlé chápání, schopnost proniknout k podstatě věci, činorodost, ovšem spíše nárazovou, vypjatou potřebu sebeuplatnění, vášnivý temperament, jenž ho přiváděl do častých incidentů a také mimořádnou strnulost, s níž trval na svých názorech. Dále: ,,Podle mých zkušeností častěji hrubě nadával a hrozil násilím, než je fakticky používal."

Jedinečnost osobnosti Františka Ferdinanda vysvětloval spojení habsburského a bourbonského rodu v jedné osobě muž, který jej znal od dětství a jenž vstoupil do dějin jako rakousko-uherský ministr zahraničí, který svou říši vedl do světové války, hrabě Leopold Berchtold: "Byl potomkem dvou příslušníků obou nejskvělejších dynastií světových dějin - Habsburků a Bourbonů. Krví zcela odlišné knížecí rody se svými specifickými, hojně kontrastujícími vlastnostmi vtiskly mu těmito protiklady jistou nevyrovnanost a originalitu. To, co bylo v jeho povaze jednoduché, přirozené, družné, smysl pro patriarchální život a klid mysli, ušlechtilé dbání na osobní důstojnost a na udržování rodové tradice - to tak říkajíc starorakouské - zdědil po svém otci Karlu Ludvíkovi. To bylo habsburské dědictví od císaře Františka a od velké Marie Terezie. Naproti tomu vášnivost, hněvné vzplanutí, pýcha, autokratické a nesnášející odpor, které byly vlastní jeho naturelu, právě tak jako smyslné potěšení z krásy, z tvaru a barvy, z výtvarného umění, z vkusné nádhery - to bylo bourbonské."

"Arcivévoda je velkorysý, nikdy se neutápí v detailech a po dvou slovech ví, o co se jedná. Referovat mu je v důsledku toho, jak skvělě chápe, požitkem..." plukovník Alexander Brosch Edler von Aarenau

"Nemohu popřít, že následník trůnu na mne udělal fascinující dojem. Vysoký a statně urostlý, trochu se sklonem k otylosti, v těsně přiléhavé rakouské generálské uniformě, nápadný majestátní zjev. Dozadu česané vlasy, široké energické čelo s odkrytou vzdorovitou příčnou vráskou u kořene nosu, podivuhodně vodověmodré oči..." Hrabě Leopold Berchtold z Uherčic (*1863 - †1943), rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1912-1915.

"Arcivévoda byl stejně vřelý v nenávisti jako v lásce...dovedl jen buď mít rád nebo nenávidět a bohužel, počet těch, kteří patřili do druhé kategorie, byl podstatně vyšší. Arcivévoda uměl nenávidět, nezapomínal snadno a běda těm, které svou nenávistí pronásledoval. Na druhé straně měl i nesmírně vřelý kout svého srdce, což ovšem vědělo jen málo lidí. Byl ideálním manželem, nejlepším otcem a věrným přítelem svých přátel. Měl jsem s ním četné scény, ale nějaký trvalý rozkol nehrozil. Jednou mi na Konopišti večer ztropil výstup, neboť jsem si dovolil jemu, arcivévodovi, se protivit. Vyčítal mi, že jeho přátelství oplácím zradou. Přerušil jsem ten rozhovor, vysvětlil jsem mu, že říká takové věci, že s ním není možná rozumná řeč. Rozešli jsme se, aniž jsme si popřáli dobré noci. Časně ráno přišel do mého pokoje a požádal mne, abych zapomenul, co včera říkal, že to tak nemyslel..." Hrabě Ottokar Czernin (*1872 - †1932), rak.-uh. diplomat, rak.-uh. ministr zahraničí v letech 1916-1918.

"Každý, kdo měl možnost arcivévodu pozorovat, musí přiznat, že to byla významná osobnost, která by mocně vynikala v jakémkoliv prostředí, i kdyby se nejednalo o čekatele koruny. Intelekt a vůle následníka trůnu byly vysoce nadprůměrné. Následník trůnu byl naplněn a nesen svým posláním. Žila v něm železná vůle pozvednout Rakousko-Uhersko v každém směru, přetvořit je ve skutečnou velmoc. V tomto ohledu se mu nemohl ani zdaleka rovnat některý jiný člen dynastie..." Baron Moritz Auffenberg-Komarow (*1852 - †1928), rakousko-uherský generál pěchoty, 1911-12 c.a k.ministr války.

"Celkový dojem, který jsem měl z předurčeného dědice trůnu, byl, že pokud jde o sílu vůle a rozumu, není obyčejným člověkem..." Bernhard von Bülow (*1849 - †1929), německý říšský kancléř 1900-1909.

MONARCHIE.

Karel Habsbursko-Lotrinský - poslední český král.

Arcivévoda Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, pozdější rakouský císař Karel I. a český král Karel III. se narodil 17. srpna 1887 jako syn arcivévody Otty, synovce císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Marie Josefy, saské princezny. Při jeho narození bylo nepravděpodobné, že by se stal následníkem trůnu nebo rakouským císařem.

Následníkem vládnoucího císaře Františka Josefa I. byl jeho syn, korunní princ Rudolf, případně jeho synové, pokud by nějaké měl. Další v pořadí následnictví byl bratr Františka Josefa I., arcivévoda Karel Ludvík, pak jeho nejstarší syn František Ferdinand d´Este a jeho synové, pokud by nějaké měl, potom teprve mladší syn arcivévody Karla Ludvíka - Otto, otec arcivévody Karla a po něm arcivévoda Karel František Josef, potomní císař. Je téměř neuvěřitelné, jak prozřetelnost uvolňovala pro arcivévodu Karlu cesta k trůnu a koruně, která se ukázala být trnovou.

Dne 30. ledna 1889 spáchal korunní princ Rudolf sebevraždu a zemřel bez mužských potomků. Arcivévoda Karel Ludvík zemřel v roce 1896 a následníkem trůnu se stal František Ferdinand d´Este. Ten se však v roce 1900 rozhodl oženit s hraběnkou Žofií Chotkovou, což byl podle domácího řádu domu Habsbursko-Lotrinského nerovnorodý sňatek. Za rovnorodý sňatek habsburského arcivévody byl považován pouze sňatek s příslušnicí vládnoucího nebo alespoň dříve vládnoucího rodu, a tím Chotkové nebyli. Aby František Ferdinand dosáhl souhlasu císaře Františka Josefa I. se sňatkem s hraběnkou Chotkovou, vzdal se dne 28. června 1900 práva nástupnictví k trůnu a koruně pro děti, které z tohoto manželství vzejdou. František Ferdinand d´Este následníkem trůnu zůstal, ale po něm v pořadí byl nyní arcivévoda Otto, otec arcivévody Karla. Po jeho smrti 1. listopadu 1906 se stal druhým následníkem trůnu (tj. po Františku Ferdinandovi d´Este) arcivévoda Karel. Po zavraždění Františka Ferdinanda d´Este 28. června 1914 v Sarajevu se stal arcivévoda Karel přímým následníkem trůnu.

Matka arcivévody Karla Františka Josefa, Marie Josefa Saská, pocházela sice z převážně protestantské země, ale dynastie saských králů, resp. albertinská větev Wettinského rodu, byla katolická. Marie Josefa byla vychována v katolickém duchu a vyznačovala se zbožností, smyslem pro rodinu a pro charitu. V tomto duchu také vychovávala své syny, Karla a mladšího Maxe. Otec, arcivévoda Otto, byl naopak první playboy říše, šermíř, horolezec, bruslař a skvělý jezdec. Vysloužil si přezdívky: "krásný Otto", "nejkrásnější arcivévoda", "nejkrásnější c. a k. důstojník"; alkohol, nevěstince, aféry, výtržnosti a především ženy - mnoho žen, a nemanželské děti. Není divu, že manželství dvou lidí tak rozdílných povah nebylo příliš šťastné. Arcivévoda Otto zemřel za těžkých bolestí na syfilidu, která mu zachvátila hrtan, ve věku pouhých 41 let.

Karlova výchova probíhala způsobem běžným u rakouských arcivévodů. Od 6 let byl jeho vychovatelem důstojník, kapitán jezdectva hrabě Georg Wallis, který byl již vychovatelem jeho otce i Františka Ferdinanda d´Este. Vyučování gymnasijní látky bylo prováděno zpočátku formou domácího vyučování, v letech 1899-1900 navštěvoval Skotské gymnasium ve Vídni. Jako dítě žil ve městech, ve kterých byl jeho otec, důstojník c.a k. armády posádkou: Brně, Praze, Šoproni a Vídni.

Formálně byl arcivévoda Karel příslušníkem c. a k. armády od 1. dubna 1903 jako poručík 1. hulánského pluku. Skutečnou vojenskou službu nastoupil v září 1905 u 1 eskadrony 7. dragounského pluku, tehdy posádkou v Chudeřicích u Bíliny a 1. listopadu 1906 byl jmenován nadporučíkem. Vojenská služba byla přerušena studiem v Praze a k 7. dragounům, jejichž posádkou se mezitím stal Brandýs nad Labem, se vrátil začátkem července 1908. V Brandýse nad Labem strávil 4 roky. U místního, ryze českého obyvatelstva byl oblíben, nejen pro své kavalírské chování, ale zejména proto, že v českém prostředí a k vojákům mluvil výhradně česky. Podivoval se, že úředník na panství se za 35 let služby nenaučil řádně česky.

Vzdělání arcivévody Karla Františka Josefa bylo dovršeno v Praze, kde od roku 1906 po 2 roky absolvoval přednášky vysokoškolských profesorů Karlo-ferdinandovy university, a to z university české i německé. Jinak to v národnostně napjatých poměrech Prahy ani nebylo možné. Bylo důležité, aby následník trůnu zůstal stranou národnostního boje, který v té době na universitách probíhal. Proto bylo upuštěno od toho, aby arcivévoda Karel navštěvoval přednášky na obou universitách, ale profesoři docházeli přednášet arcivévodovi Karlovi na Pražský hrad, kde bydlel. Učitele vybral a koncepci výuky stanovil profesor rakouských dějin na filosofické fakultě české university Antonín Rezek. Jako vyučující byli vybráni: kanonické a církevní právo - prof. Emil Ott, občanské právo - prof. Ivo Pfaff a prof. Ulbrich, národní hospodářství - prof. Albín Bráf, české dějiny - prof. Jaroslav Goll. Vyučování bylo zaměřeno více prakticky než teoreticky.

Dne 17. srpna 1907 byl arcivévoda Karel prohlášen za plnoletého a dostal vlastní komoru (samostatnou finanční správu). Karlovým komořím jmenoval císař František Josef I. nadporučíka prince Zdenko Lobkowitze, který zůstal v Karlově blízkosti i jako následníka trůnu a císaře. S dosažením dospělosti získal Karel také samostatné bydlení. Tato doba Karlova osamostatnění je spojena s obvyklými výstřelky mladých arcivévodů a důstojníků té doby. Podobně jako František Ferdinand ď Este předtím, než poznal svou životní lásku Žofii Chotkovou, měl i Karel Habsburský v salónu Goldschmied, vyhlášeném luxusním pražském nevěstinci, milenku během svých pražských studií a salon navštěvoval s mnoha dalšími vojáky i jako důstojník brandýských kasáren. Konec jeho bezstarostného mládeneckého života však nastal v den, kdy pochopil, že nalezl i on svou životní lásku.

V roce 1909 přijel na pozvání své tety, arcivévodkyně Marie Annunciáty do Františkových Lázní, kde pobývala na ozdravném pobytu princezna Zita z rodu Burbon-Parma. Karel se Zitou se setkali a nalezli v sobě zalíbení. Karel navštívil Zitu ve Františkových Lázních i v dalším roce. V roce 1910 vyzval císař František Josef I. arcivévodu Karla, aby se oženil.  Neurčil mu nevěstu, ale navrhl, aby vyhledal rovnorodé partnerky, osobně je poznal a rozhodl se. Karel byl v té době pravděpodobně již rozhodnut, ucházel se o Zitu. Jak uvádějí pozorovatelé, u Karla a Zity šlo o tichou sympatii, vycházející z respektu a vnitřní přitažlivosti, harmonického obrazu života a světa. Karel se znovu setkal se Zitou v lednu a květnu 1911. Po té oznámila Karlova matka, arcivévodkyně Marie Josefa Saská císaři Františku Josefovi I., že se arcivévoda Karel chce zasnoubit se Zitou. V tomto případě šlo o rovnorodý sňatek. Zitin rod sice nebyl rodem vládnoucím, Parmské vévodství pohltila v roce 1951 sjednocující se Itálie, ale rod Burbon-Parma je jednou z linií francouzského královského rodu Burbonského, který vládl v minulosti nejen ve Francii, ale také v Království Obojí Sicílie (Sicílie a jižní Itálie - Neapolsko) a dodnes vládne ve  Španělském království. Císař František Josef I. vyslovil se sňatkem souhlas. (Linie Burbon-Parma vládne od roku 1964 v Lucemburském velkovévodství.)

Před sňatkem se oba snoubenci museli rozdělit, arcivévoda Karel byl císařem Františkem Josefem I. vyslán ke korunovaci anglického krále Jiřího V. 22. června 1911. Na rakousko-uherském velvyslanectví v Londýně mluvil německy, maďarsky a česky.

Zita v téže době navštívila papeže Pia X. Arcivévoda Karel do Říma nemohl, při vztazích mezi Vatikánem a italským králem bylo zřejmé, že pokud navštíví jednoho z nich, druhý bude uražen a nepřijme ho. Nebylo v zájmu rakouské monarchie urážet ani italského krále, ani papeže. Zita proto jela pro papežské požehnání sama. Papež Pius X. přijal princeznu Zitu 24. června 1911 a pronesl mimo jiné toto: "Bůh ti žehnej, dcero, Mám radost z Vašeho budoucího chotě, stane se příštím rakouským císařem." Zita upozornila Pia X.: "Vaše Svatosti, můj ženich je arcivévoda Karel." (Příštím císařem měl být arcivévoda František Ferdinand d´Este). Ale Pius X. si nenechal nic vymluvit a důrazně opakoval: "Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi." , a také: "Karel bude dědicem Františka Josefa." Prvá část proroctví se beze zbytku vyplnila, Karel se stal budoucím císařem a dědicem Františka Josefa. Druhá část se na prvý pohled jeví mylná, vláda Karla I. nepřinesla Rakousku velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi, ale zánik. Máme právo se  domnívat, že druhá část proroctví teprve čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z domu rakouského, císař a král, přinese velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty oltáře, které se mu dostalo 3. října 2004.

Svatba arcivévody Karla se konala na zámku Schwarzenau, rakouském sídle parmských Burbonů. Za zmínku stojí snubní prsteny, zhotovené ze dvou vzájemně propletených kroužků s nápisem: Karel Rakouský - Zita Burbon-Parmská. Dáváme se v Tvou ochranu, Matko Boží. Po svatbě, v prvém listopadovém týdnu podnikli novomanželé pouť do Mariazell, 8. listopadu se vydali na svatební cestu po jižní části říše. Dne 29. listopadu 1911 se arcivévoda Karel vrátil do služby u 7. dragounů v Brandýse nad Labem v hodnosti kapitána. Pluk byl přeložen posádkou do východní Haliče, do Kolomyj. Přesunoval se na koních a cesta trvala od 8. března do 17. dubna 1912. Arcivévoda Karel cestoval s plukem, tj. v sedle, Zita sledovala pluk a svého muže ve dvorním vlaku. Arcivévoda Karel byl vynikající jezdec, ale když se v srpnu 7. dragouni zúčastnili velkých jezdeckých manévrů, Karlův kůň na blátivém terénu upadl a arcivévoda Karel utrpěl těžký otřes mozku. Byl převezen do Vídně a po uzdravení byl přeložen v hodnosti majora ke 39. pěšímu pluku, který byl posádkou ve Vídni. Dne 20.listopadu 1912 porodila Zita prvorozeného syna a následníka trůnu, arcivévodu Ottu, dosud žijícího.

Arcivévoda Karel jako druhý následník trůnu do politiky nezasahoval, vycházel však dobře jak s císařem Františkem Josefem I., tak s prvým následníkem, arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Zpráva o zavraždění Františka Ferdinanda d´Este zastihla arcivévodu Karla se Zitou při obědě ve vile Warholz v dolnorakouském Reichenau. Arcivévoda Karel se stává ve svých 27 letech následníkem trůnu.


 Narodil se jako Habsburg, daleko od trůnu na který ho Prozřetelnost přivedla. Bojoval ve válce, kterou nechtěl, o které se s ním, přestože jako následník trůnu byl druhým mužem ve státě, nikdo neradil. Jako frontový velitel dělal vše pro to, aby válka byla co nejméně krutá, zakázal otravné plyny, zakázal zabíjení vzdávajících se nepřátel - přesto že pro ně nebylo dost jídla ani léků, nařídil péči o vlastní i nepřátelské raněné vojáky.

Jako císař upřímně usiloval o uzavření míru, míru bez válečných zisků. Neuspěl, zrazen svým ministrem hrabětem Czerninem byl silnějším německým spojencem donucen k potupné smlouvě, omezující suverenitu Rakouska-Uherska. Ale jednu věc mohl, a tu také udělal, zmírnit bídu obyvatelstva, zbídačeného válkou. Nešlo bídu odstranit, na to nemělo Rakousko-Uhersko dost potravin, uhlí ani léků. Ale udělal, co bylo v jeho silách.

Amnestií zachránil život a nakonec propustil z vězení politické vězně, od propuštěných českých politiků se nedočkal vděku (K. Kramář, A. Rašín), připojili se k těm, kdo pracovali proti němu a jeho říši, tj. těm, kteří tak činili od počátku války v zahraničí (T. G. Masaryk, E. Beneš).

Chtěl přeměnit svoji říši - Rakousko-Uhersko, ve společný domov středoevropských národů, proto připravoval národnostní a státoprávní reformu uspořádání říše. Neuspěl - odpor nacionalistických maďarských politiků proti reformě Uherska bránil razantnímu přístupu v uherské části monarchie. V rakouské části monarchie bylo téměř nemožné najít kompromis mezi požadavky nacionálně zaměřených politiků německých, českých, polských a ukrajinských (rusínských). V poslední roce války se stalo rozbití Rakouska-Uherska podle požadavku svobodných zednářů v čele s Masarykem a Benešem válečným cílem nepřátelských Dohodových mocností - Francie, Velké Británie, Itálie, USA, Srbska. Císař a král Karel I. v úsilí o přestavbu monarchie přesto nepolevil, ale nyní mohl spoléhat již jen na národy monarchie, že zachovají věrnost císaři a dynastii a postaví se proti rozbití monarchie.

16. října 1918 vyhlašuje nové státoprávní uspořádání rakouské části monarchie a ustanovuje prozatímní orgány národních států, českého, německo-rakouského, jihoslovanského a ukrajinského (rusínského), Polákům přiznává právo připojit se k obnovenému Polsku a Italům v Terstu zaručuje zvláštní statut. Výhrůžka uherské vlády, že zastaví dodávky do rakouské části monarchie neumožnila vyhlásit reformu v uherské části monarchie. Ve věrnosti národů, resp. jejich politiků se zklamal. Ani ti, kteří byli monarchisty a přáli si zachování reformovaného Rakouska-Uherska se neodvážili postavit proti veřejně vyhlášeným cílům vítězů ve válce. Věrnost dynastii zachovali jen Jihoslované, ale jejich politici vydrželi pouze 3 dny, pak i oni akceptovali válečné cíle Dohody.

Rakousko-Uhersko se rozpadalo, císař a král Karel I. odmítl použít vojsko k zabránění rozpadu, znamenalo by to pravděpodobně občanskou válku, a císař nechtěl, aby již tak těžce důsledky světové války postižené národy zažily novou, krutější, občanskou válku. Nakonec, když zjistí, že jeho osoba je překážkou uzavření míru, vzdává se výkonu vládní moci, ne však trůnu a postavení hlavy státu. Ale to stačilo - je donucen odejít do exilu. Trůnu se vzdát nemohl, to bylo v rozporu s jeho svědomím, králem byl z Boží Milosti, ne z milosti parlamentu. A krále z Boží Milosti nemůže právem žádná lidská moc sesadit z trůnu, ten se může trůnu pouze vzdát, a to císař a král Karel I. nikdy neudělal.

Následuje exil ve Švýcarsku. Ani tam císař a král nepřestal usilovat o prospěch svých národů, tj. národů bývalé monarchie. Předkládá projekt Podunajské konfederace, marné. Snaží se v Maďarsku ukončit bílý teror, který byl odpovědí na předchozí rudý teror, když byla potlačena bolševické revoluce a nastolit právní systém. Proto se do Maďarska dvakrát vrací a pokouší se ujmout vlády, Maďarsko je stále království a on korunovaný uherský král. A znovu zrada, ten, kdo ho k tomu vyzval, francouzský ministerský předseda Briand to popírá, kontraadmirál Horthy nedodrží přísahu věrnosti, zradí generál Hedegüs, Karlovo vojsko je při druhém pokusu o převzetí vlády přepadeno v době dohodnutého příměří a poraženo. Císař Karel byl se svou rodinou poslán do vyhnanství na periferii Evropy, na ostrov Madeira.

V doprovodu kapitána křižníku Cardiff vystoupili Karel se Zitou na břeh, kde byli místním obyvatelstvem srdečně uvítáni. Počáteční soucitná sympatie obyvatel se brzy proměnila v jasné nadšení, srdce obyvatel jdou bouřlivě za cizím panovnickým párem. Císař a král jednou poznamenal: "Téměř by se dalo říci: moje vždy věrné město Funchal". Brzy po příjezdu povolil funchalský biskup, aby císařský pár směl uchovávat Tělo Páně.

Císařský pár byl ubytován ve vile Victoria. Problém byl však v tom, že jejich finanční hotovost stačila pouze na několik týdnů pobytu v této vile, patřící k hotelu Palace. Jiné finanční prostředky ani příjmy neměli, jen císařovniny šperky, které však zůstaly ve Švýcarsku.

Britský ministr zahraničí lord Curson se snažil získat pro císařský pár ve vyhnanství apanáž. Vyjednával nejprve s následnickými státy (Československem, Jugoslávií, Rumunskem a Polskem), ty ale odmítly. V případě Československa bylo výslovně upozorněno na to, že tento stát měl velký zisk z konfiskace soukromých habsburských velkostatků a požadovaná částka představuje méně než výnos jednoho z těchto velkostatků. Tehdejší ministerský předseda dr. E. Beneš však odmítl, s kuriózním odůvodněním, že Československo nebude dávat apanáž příslušníku dynastie, která je zodpovědná za Bílou Horu a popravu 27 "českých" pánů. Neuspěl ani u vítězných mocností z 1. svět. války (Francie, Itálie, Velkou Británie a Japonska), které odpověděly vyhýbavě, ani u vlastní vlády.

Navíc děti zůstaly ve Švýcarsku a Karel se Zitou neměli ani tušení, co je čeká. Císařovna Zita chtěla jet za dětmi do Švýcarska, aby je přivezla na Madeiru. Ale Zita byla pro vítězné mocnosti osobou nežádoucí a vyřizování povolení trvalo několik měsíců, takže mohla odcestovat až v lednu 1922. Vánoce na Madeiře byly smutné, bez dětí a s finančními starostmi. hrabě a hraběnka Hunyady, kteří byli zpočátku jediným povoleným císařovým doprovodem museli odcestovat, povolení pobytu jim končilo. Hrabě Hunyady zanechal císaři velkodušný finanční kredit, který on však nikdy nepoužil.

Ale právě v tomto období je patrný duchovní růst císaře a krále Karla I. ke svatosti. Císařovna Zita později vzpomíná: "Bylo nemožné sledovat jeho rychlý postup. Uzavřen do sebe, jak byl vždy, nedával poznat, jaké tiché pokroky skrývá jeho mlčení". Když mu Zita sdělovala, že se šíří pověsti o jeho smrtelné chorobě, k jejímu úžasu nabyla císařova tvář výraz duševního utrpení, když řekl: "blíží se mi to, protože je to tak strašné. Pak pozvedl zrak k mariánskému chrámu Nossa Senhora do Monte a dodal: "Zde bych nechtěl zemřít.", ale brzy na to dodal: "Dobrý Bůh udělá, co chce." Císař měl již delší dobu pocit, že Bůh si od něj přeje oběť jeho života za záchranu jeho národů. Císař, znovu s pohledem, zaměřeným k uvedené svatyni zakončil rozhovor s pevnou rozhodností: "A já to udělám." Císařovna Zita prosila Boha, aby od císaře tuto myšlenku odvrátil, ale císař ji od této doby začal každý den dávat rady, co musí udělat, až tu - snad v krátké době -nebude.

Zita konečně mohla odcestovat za dětmi, i když za přísných omezení. Dne 12. ledna dorazila císařovna Zita do Švýcarska, kde jí byl povolen pobyt pouze v klášterní nemocnici Paracelsus, kde byl operován princ Robert na zánět slepého střeva. Operace proběhla úspěšně a Zita se zde také setkala se svými ostatními 6 dětmi. Zde se také od švýcarského právníka dověděla, že Bruno Steiner, který se měl starat o jejich majetek zmizel i s císařovninými šperky a nikdy se nezjistilo, co se s nimi stalo. Ale císařský pár byl na mizině. Dne 21. ledna 1922 odjela Zita s dětmi na Madeiru, kam připlula 2. února. Světlým okamžikem cesty bylo uvítání ve Španělsku, kde ji uvítal španělský královský pár a jednali s ní jako s císařovnou.

Rodina byla opět pohromadě, arcivévoda Robert přijel po operaci 2. března. Na Madeiru dorazily také další osoby císařova doprovodu, císařova teta arcivévodkyně Marie Terezie, vychovatelka dětí hraběnka Kerssenbrocková, dvorní dáma hraběnka Viktorie Mensdorffová, kuchařka, chůva, sloužící. Později přijel páter Zsambóki, který byl ve vyhnanství kaplanem rodiny. Ale finanční problémy narůstaly, nebylo možné dále platit ubytování ve vile Victoria. Císař proto s povděkem přijal nabídku místního bankéře, který mu nabídl k bezplatnému bydlení vilu Quinta del Monte, letní sídlo v horách. Místo bylo nádherné, ale opravdu jen v létě a vila byla zařízena jen na letní pobyt. V zimních měsících zde bylo sychravé a vlhké počasí s častými mlhami. I když nelze pochybovat o dobrém úmyslu pronajimatele, pro zimní pobyt to nebylo přijatelné sídlo. Císařská rodina se přestěhovala do Quinta del Monte v polovině února.

V jakých poměrech císařská rodina žila, vysvítá nejlépe z dopisu jedné pokojské, který uvádíme: "Přestěhovali jsme se z Funchalu nahoru a zde nebyl skoro žádný nábytek a my jsme museli takřka všechno vypůjčit z hotelu Victoria. V těchto dnech musí opět většina postelí, skříní, všechno prádlo, sklo, vědra a nádoby zpět do hotelu. Mám tu tedy přirozeně mnoho práce. Dole to bylo mnohem pěknější, ale zchudlá Veličenstva už nemají peněz, aby mohla platit hotel, a tu jeden bankéř , který je spolumajitelem celého hotelu na ostrově Madeira, nabídl Veličenstvu zvlášť vilu, což chudé Veličenstvo v obtížné situaci s povděkem přijalo. Nyní, když zde nahoře je příjemně teprve v květnu-červnu, mají dole každý den slunce, a když prší, netrvá to dlouho. Zde nahoře jsme měli teprve tři pěkné dny, jinak prší, je mlha a vlhko. Zde nahoře nemáme elektrické světlo, voda je  jen v prvním poschodí a v kuchyni. Vila by byla krásná, ale máme tu málo místa, i když je tu jen ten nejnutnější personál. Na topení je tu jen zelené dřevo, které ustavičně kouří. Myjeme se jen studenou vodou a mýdlem. Díky, že máme sebou vaničku na praní, která je vystavena venku. Lidé perou jen ve studené vodě, prádlo se nevyvařuje jako u nás, tady ho musí vybílit slunce, které tropicky pálí, ale jen když svítí. Bohužel máme zde málo dní slunce, díváme se se závistí dolů, jak tam ustavičně svítí. Dům je tak vlhký, v celém domě to páchne plísní a všude je cítit kouř. Dopravními prostředky jsou tu jen auta a osli, ale žádný z nich nemůžeme zaplatit. Jezdí sem nahoru také horská dráha, ale ne každý den. Na cestu pěšky by člověk potřeboval celý den. Chudák císař, který jí jen třikrát denně, nemůže mít večer maso, jen zeleninu a moučná jídla, to je nám nejvíce líto. Nám by to bylo jedno, mně nic nechybí, ale jídla tu moc nemáme. Kdybychom věděli alespoň o nějaké osobnosti, která by měla u dohody vliv a dosáhla, aby si Veličenstvo mohlo najmout přiměřenou vilu. Veličenstvu je třeba dávat ustavičnou apanáž, aby měl slušný život, alespoň to nejnutnější. Ale zde na každém kroku chybí všechno. Učitel, který je doktor, bydlí v polorozpadlém zahradním domku s pouhou jednou místností, který byl nouzové opraven. V jiném polorozpadlém domku, který má také jen jednu místnost a byl rozdělen prkennou stěnou, jsou ubytováni dva sluhové se svými ženami.  Co je nejstrašnější, Její Veličenstvo bude v květnu rodit a není možné sehnat ani lékaře, ani porodní bábu. Jsem z toho celá zoufalá. Píši o tom bez vědomí Jeho Veličenstva, ale nemohu to připustit, že zde ty dva nevinné lidi nechali na dlouhý čas ve zcela nevhodném domě. Je třeba vznést protest! Jejich Veličenstva se nebudou bránit a dají se zavřít beze slova do sklepa o chlebě a vodě, když to po nich budou chtít. V naší domácí kapli je na stěně silná houba. V žádné místnosti by se nedalo vydržet, kdyby se stále netopilo. Pomáháme samozřejmě všichni společně, abychom tomu zlu odpomohli. Někdy bychom to už chtěli vzdát, ale když vidíme, jak trpělivé Veličenstva všechno snášejí, pak pracujeme opět dále. Jeho Veličenstvo má již několik týdnů katar s kašlem. Také arcikníže Ludvík leží nachlazený v posteli. Krav je mnoho, ale všechny tuberkulózní, mléko se musí dobře převařit …"

Dne 9. března podnikl císař a král Karel I. procházku se svými dětmi, korunním princem Ottou a arcivévodkyní Adélou procházku do Funchalu, aby nakoupili nějaké hračky pro arcivévodu Karla Ludvíka, jehož narozeniny byly příští den. Dole ve městě bylo velké horko a při zpáteční cestě chladnou, zamlženou krajinou císař prochladl. Příští den se slavily narozeniny arcivévody Karla Ludvíka, 14. března vyšel císař Karel I. naposledy z domu, aby vykonal nějaké nákupy, po návratu dostal zimnici, přišli záchvaty kašle a dušnost. Na svátek sv. Josefa, 19. března byla sloužena mše sv. na přenosném oltáři u Karlovi postele, aby se jí mohl zúčastnit. Císař zpočátku nechtěl zavolat lékaře, aby nezhoršil finanční situaci. Teprve 21. března dovolil, aby ho navštívil lékař, který zjistil zápal plic. To byla před vynálezem antibiotik těžká a často smrtelná choroba. Následující den přijal poslední návštěvu, hraběte Josefa Károlyiho, bratra maďarského revolucionáře, Mihály Károlyiho. Dne 23. března ho rodina přemístila z jeho těsného pokoje v 1. poschodí do prostornějšího a slunnějšího v přízemí, který dosud obývala arcivévodkyně Marie Terezie, 25. března stoupla horečka na 400C.

Následující den, 26 března se sloužila mše sv. ve vedlejším salonu při otevřených dveřích, aby císař slyšel. Při této mši sv., přesto, že ke sv. přijímání měla jit pouze hraběnka Mensdorffová, proměnil páter Zsambóki o jednu hostii více. Přání přijmout Tělo Páně projevil císař. Původně nechtěl ke sv. přijímání přistoupit, protože v noci pojedl nějaký moučník, ale když slyšel Confiteor (tj. vyznání hříchů), bylo mu, jako by u něj stál Spasitela řekl: "Bude sv. přijímání" a když nechtěl hned pochopit, jako by opakoval: "Rychle, musíš přistoupit ke sv. přijímání." nebo "Chci abys přijímal. Nejsou již žádné překážky."

Protože horečka stále trvala, byly císaři aplikovány velmi bolestivé terpentýnové injekce, ale přinášely jen dočasný pokles teploty. Přes vysoké teploty se císař stále zajímal o své děti, dělalo mu radost, když slyšel, jak si venku hrají a zajímal se o zdravotní stav nemocných dětí, arcivévodů Felixe a Karla Ludvíka. Ve Funchalu se konalo, jako každoročně, na čtvrtou postní neděli, procesí do kostela na hoře ke cti ukřižovaného Spasitele. Účast byla toho roku (1922) obětována "za uzdravení dobrého krále Karla" a po procesí přišlo mnoho lidí k vile, aby se zeptali na jeho zdraví.

Dne 27. března se  zdravotní stav císaře a krále Karla zhoršil, v noci měl velkou dušnost a kašel, musel mu být podán kyslík. Císař poprvé z horečky blouznil. Lékaři konstatovali oboustranný zápal plic a začali aplikovat kodeinové a kafrové injekce. Večer, okolo 10. hod. přijal císař svátost pomazání nemocných. Před jejím přijetím a sv. přijímáním vykonal životní zpověď a po ní hlasitě a slavnostně prohlásil: "Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně." Po přijetí svátosti pomazání nemocných se mu v 11 hodin večer poněkud ulevilo. Tuto noc císařovna Zita, která dosud Karla ošetřovala sama, poprvé dovolila, aby ji hraběnka Mensdorffová vystřídala v nočním bdění u císařova lůžka. Noční bdění bylo i fyziky namáhavé, protože nemocnému bylo nutné často pomáhat při změně polohy kvůli dušnosti a kašli. Odpoledne 28. března císař z horečky opět blouznil. Tyto chvíle odhalují jeho zájmy a skryté myšlenky. Kroužily kolem dětí, vlasti, armády. Byly to vídeňské děti, kterým chtěl opatřit mléko, sháněl doušek pro umírajícího českého vojáka v lazaretu a stále znovu ho trápilo vyklizení Sedmihradska před Rumunským vpádem, o které válčil s hrabětem Tiszou.

Je podivuhodné, jak i ve vysokých horečkách přecházel bez problémů z jednoho jazyka do druhého. S lékaři mluvil francouzsky, s páterem Zsambókim maďarsky, s hraběnkou Mensdorffovou až do posledních hodin česky. Nechtěl si stěžovat na své utrpení v nemoci, manželce jednou v noci řekl: "Slíbil jsem Bohu, že dokud budu nemocný, přenechám se zcela v péči ošetřujících, aby zbytečně nehnuli ani prstem". jest-li chce napít, odpověděl: "Jen jest-li kvůli tomu nebudeš muset vstávat a unavovat se" . Když se císařovna hned zvedla a dala mu pít, reagoval na to slovy: "Jak stále kolísám mezi svým egoismem a láskou k tobě." Doušek vody nazýval svým egoismem! Jeho trpělivost a ohleduplnost byly skutečně obdivuhodné. Když v pátek 31. března potřeboval vyplivnout, ptal se nejdříve: "Děti jsou tu?" Císařovna na to odpovídá: "Ne, nejsou tu." Císař na to: Slyšel jsem něco o paravánu" Císařovna: "Ne, naše děti tu nejsou." A opět císař: "Nemyslím jenom naše, nechci žádnému dítěti udělat bolest."

Když odpoledne císařovna mluvila o tom, jak je těžké být stále trpělivý a nikdy nereptat, odpovídá: Reptat? Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré." A po chvíli: "Chci nyní říct zcela jasně: Všechno moje úsilí je stále ve všech věcech poznávat Boží vůli a plnit ji, a to co nejdokonaleji. Jen nereptat." Císařovna převzala ten večer za císaře všechny jeho modlitby, aby se nemocný nemusel namáhat. Zpozorovala však, že nemocný přesto pohybuje rty a prosila ho, aby se pokusil spát, ona se skutečně modlí místo něho. Císař ji ujistil: "Já se modlím jen za to, aby se zabránilo schismatu v Čechách." "I za to jsem se modlila.", odpověděla císařovna. "Dobře, ale jen jednou. Já se během dne modlím o tuto věc často. Nemohu na to myslet dostatečně. A na další záležitosti." I za ty jsem se modlila." - odpověděla. Císař s úsměvem: "Ty vůbec nevíš, kolik se kromě toho modlím." Císařovna odpovídá: "I o to jsem se postarala. Modlila jsem se za všechno, o co zvláště modlíš. Dobrý Bůh ví přesně, za co to je, i když já to nevím." Císař s úsměvem přikývl.

V sobotu, 1. dubna 1922 se císaři a králi Karlu I. přitížilo. Ráno mu páter Zsamboki dal požehnání a předal mu papežské požehnání. Okolo 7. hodiny přišli lékaři a konstatovali, že císaři zbývají ještě 2 hodiny života. Při ranní úpravě lůžka děkuje hraběnce Mensdorffové a přitom říká: Musím děkovat. Dosud jsem dost neděkoval." Pak se zvedne a zcela jasným hlasem říká: "Prohlašuji že listopadový manifest je neplatný, protože byl vynucený. Žádný člověk mi nemůže vzít, že jsem korunovaným králem Uher." Okolo 9. hodiny se jeho stav zhoršil. Císař přijal sv. přijímání. Pak požádal císařovnu: "Chci si u tebe odpočinout, pojď, posaď se u mě. Nyní jsem se modlil dost, už nemohu, chci domů, …". Císařovna si sedla na postel a císař položil hlavu na její levé rameno. V 10 hodin řekl císař velice zřetelně a jasným hlasem: "Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly." Císařovna ho prosí: "Pros naléhavě Boha, aby tě uzdravil." Císař sepjal ruce a modlil se: Prosím, milý Spasiteli, je-li to Tvá vůle, uzdrav mě opět." Po této modlitbě se vnitřně zachvěl. Pak zvedl pod pokrývkou ruce k Nejsvětější svátosti a zašeptal: "Milý Spasiteli, prosím." A začal úkon kajícnosti: "Ó můj Bože, lituji z celého srdce všech svých hříchů a nedokonalostí, protože jsem tě jimi, můj Bože, urážel, nelíbil se ti." Předsevzetí nepřipojil, po chvíli pokračoval: Milý Spasiteli, chraň naše děti: Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka …Jak to jde dál? Rudolfa, Lotti, a to zcela maličké. Chraň je na těle, na duši, dej jim raději zemřít, než aby se dopustili smrtelného hříchu. Amen!" O něco později bylo slyšet, že říká: "Ježíši, Ježíši, Ježíši, přijď!" Poslední slova, která císař Karel Zitě zašeptal, byla: "Miluji tě nesmírně." Pak se modlil: "Ježíši, tobě žiji, Ježíši, tobě umírám, milý Ježíši, přijď!" Pak požádal ještě jednou o sv. přijímání a páter Zsamboki mu je podal. Pak zavolal: "Otto!" Chtěl korunního prince ještě jednou vidět. Než Otto přišel, začal se modlit. "Ave Maria, gratia plena …", ale císařovna prosila: "Nemodli se, Spasitel je zde a drží tě ve své náruči. Odevzdej se mu zcela." - "Ano, v náručí Spasitele. A s tebou. Ty a milé děti." Kyslík došel právě v okamžiku, když korunní princ Otto vešel, císař jeho příchod nevnímal. Asi 10 minut před smrtí obrátil hlavu a řekl: "Já už nemohu." Císařovna ho posiluje: "Milý Spasitel přichází a odvede si tě." Císař a král Karel I. s rozjasněnou tváří opakoval: "Staň se vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď! Ano - ano. Můj Ježíši, jak chceš…. Ježíši." Znělo to jako rozhovor.

Císař a král Karel I. odešel k Bohu v pověsti svatosti v sobotu, 1. dubna 1922, ve 12 hodin, 23 minut, zaopatřen svátostmi umírajících a se jménem Ježíš na rtech. U lůžka byla císařovna Zita, která jej po celou nemoc obětavě ošetřovala, korunní princ Otto a další osoby.

Císař a král zažil za svého života nejen zradu, nevděk a ponížení, ale i lásku. Byla to v prvé řadě láska jeho manželky Zity a dětí. Ale dokázal si získat srdce lidí, srdce českého lidu získal během své předválečné vojenské služby v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi, jako frontový velitel získal srdce rakousko-uherských vojáků všech národů, lidé mu otevřeli svá srdce ve švýcarském exilu i na Madeiře. Dne 5.dubna se konal pohřeb. Vše bylo chudé. Jednoduchou rakev, zahalenou ve staré rakousko-uherské vlajce táhlo na nízkém dvoukoláku několik mužů, za rakví kráčela císařovna Zita, za ní 3 nejstarší děti, a pak dlouhý průvod - obyvatelé Funchalu a celé Madeiry přišli, aby se rozloučili s mrtvým. Chudý pohřeb chudého muže, ale množství v srdci truchlících nad cizím, milovaným vladařem mu dodávalo důstojenství pohřbu Jeho Veličenstva.

Monarchisté, přesněji řečeno legitimisté se k hlásili k mrtvému císaři jako k mučedníkovi, který zahynul v boji s démony moderní doby - nacionalismem, fanatismem, mocichtivostí, egocentrickým materialismem, jako k bojovníkovi za spravedlivý mír, za smíření národů, představiteli nadnárodní státní organizace v protikladu proti patologickému nacionalismu (nacismu).

V roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, pozdější rakouský president, že by Karel jakožto mírotvorce a mučedník měl být prohlášen za blahoslaveného. Tento požadavek byl několikrát opakován a v roce 1949 byl zahájen proces blahořečení. Od počátku 50. let 20. stol. existuje Modlitební liga císaře Karla pro mír mezi národy, která rovněž usilovala o jeho blahořečení. V 60. letech 20. stol. došlo k požadovanému zázraku, ale proces se táhl až do 3. října 2004, kdy byl císař a král Karel I. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. října.

Karlovi Habsburskému je jistě možné vyčítat některé drobné politické chyby, nelze však pochybovat o jeho upřímnosti a charakterové čistotě. V době I. světové války byl jedním z nemnoha státníků, toužících po co nejrychlejším uzavření míru, a to i za cenu nepříjemných ústupků. Jeho současníci jej hodnotili jako zbožného, srdečného a laskavého člověka. Když se za války všude v habsburské monarchii začal projevovat silný nedostatek potravin, přizpůsobil se Karel těmto okolnostem, takže on i jeho rodina nadále žili jen z válečných přídělů. Přestože rok 1918 pro něj osobně znamenal ztrátu trůnu, nechal 31. prosince sloužit slavnostní Te Deum za vše, co tento rok přinesl, a na vznesené námitky odpověděl slovy: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.“

Jeho snahy byly za života neúspěšné, nepodařilo se mu ukončit válku a uzavřít mír, záměr přebudovat monarchii ve svazek středoevropských národů neuspěl a v dané historické situaci snad ani uspět nemohl. Přesto si zaslouží úcty. Kdyby jeho snahy uspěly, možná by se střední Evropa vyhnula nacismu, kde proti agresivitě nacistického Německa stál silný stát, a ne skupina hašteřících se malých států. Možná nemuselo dojít ani ke 2. světové válce a průniku komunismu do střední Evropy. Je třeba hodnotit to, co platí, úmysl a dobrou vůli.

Bl. Karel z Domu Rakouského, císař a král je však nesporně příkladem člověka čestného, vždy usilujícího o dobro, může být příkladem dnešním politikům, ale i manželům a otcům, každému čestnému člověku.

Český národ získal dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí někdejší Koruny české, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha. Je však třeba se k bl. Karlu z Domu Rakouského modlit a jeho úctu šířit. O to všechny prosíme.

Soukromě můžeme prosit např. těmito slovy: Blahoslavený Karle z Domu Rakouského, náš císaři a králi, modlil ses ve vyhnanství do své smrti za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému rozkolu. Prosíme Tě, přimlouvej se nyní před tváří Boží za český národ, aby Bůh osvítil rozum a srdce Čechů svým Svatým Duchem, aby byl zastaven hrozný odpad od Boha a Církve, aby se český národ vrátil ke Kristu a jeho Církvi a přijal svého zákonného krále. Amen.

J. Pejřimovský,  P. Košťál, redakčně pozměněno a kráceno.


(Osobně se domnívám, že nejintenzívnější mariánská zjevení ve světových dějinách, která probíhají od roku 1981 na území Podunajské monarchie, v hercegovinském Medjugorje, mají osobní spojitost s Karlem Habsbursko-lotrinským a že jsou z Boží milosti jedním z požehnání, která nám svým smrtelným utrpením pomohl náš svatý panovník vyprosit, jak to ještě za Karlova mládí prorocky předpověděl sv. papež Pius X.: "Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou Boha za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi.")

MONARCHIE.

Země Koruny české a Podunajská monarchie právně trvají.

První Republika Československá byla vyhlášena vlastizrádným Národním výborem, tedy skupinou, která nevzešla z žádných voleb. Tentýž Národní výbor poté vyhlásil první ústavu nového státu. Národní shromáždění a vláda republiky vzešlé z prvních celonárodních voleb postavily svůj nový stát doslova na zelené louce, aniž před tím zrušily platnost původní ústavy, Zlaté buly sicilské, Pragmatické sankce či jiných státoprávních dokumentů Koruny české. Zákonodárné orgány Republiky československé nikdy nepovažovaly za nutné oficiálně zbavit trůnu panovnickou dynastii, ani zdůvodnit či oficiálně zrušit instituci svatováclavského trůnu. K zákonným normám platným po tisíc let se tyto orgány chovaly jako by nikdy neexistovaly. Jediným jejich argumentem byla momentální mocenská převaha opírající se o vojska vítězné Dohody. Národní výbor československý jednal také v rozporu se svým vlastním zákonem č. 11/1918 Sb. o platnosti všech zemských a říšských zákonů a nařízení. Mezi zákony a nařízeními, které zůstaly v platnosti, byla i Pragmatická sankce, která stanovila práva nástupnictví českých králů v rodě habsbursko-lotrinském, který je po přeslici přímým a legitimním pokračováním rodu Přemyslovského, Lucemburského a Jagellonského. Podle čl. 2 zák. č. 11/1918 Sb. stále existovaly v československém státu země Koruny české, (Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské) a anektovaná část Království uherského (Slovensko a Podkarpatská Rus). Dědičným panovníkem všech těchto zemí byl rakouský císař Karel I., jako český král Karel III. a jako uherský král Karel IV. Republikánskou ústavu za trvání monarchie přijmout nelze. K platnosti ústavy by totiž bylo třeba podpisu panovníka, který by bylo možno považovat za abdikaci, což svatý panovník Karel, vědom si své povinnosti ke svým národům a svého poslání od Boha, nikdy neučinil.

Dne 14. listopadu 1918 se poprvé sešlo Národní shromáždění, které zahájil dr. Kramář z příkazu Národního výboru. Po tomto zahájení z moci revoluce a jako hotový fakt, o kterém nedal hlasovat, prohlásil státní formu republikánskou a sesazení Habsburků. Potom nechal zvolit Tomáše Masaryka za presidenta Československé republiky. Také tato věc byla tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného. Tak závažné akty, jakými bylo sesazení dynastie a vyhlášení republiky bylo více než vhodné stvrdit zákonem, pokud byla v Národním shromáždění dostatečná republikánská, tehdy 2/3 ústavní většina. Pokud taková většina nebyla zaručená, nezbývalo, než tyto akty prohlásit za dokonané a nezvratné dříve, než bylo ustaveno Národní shromáždění. Nelze ale ani vyloučit, že dr. Kramář, sám dle svých slov monarchista, zvolil tento postup proto, aby bylo zřejmé, že o zřízení republiky a sesazení Habsburků nebylo rozhodnuto zákonnou formou a k tomu oprávněnou politickou reprezentací českého a slovenského národa. Podle dalšího postupu představitelů Československé republiky lze usuzovat, že o právní účinnosti tzv. revolučního aktu, i přes mezinárodní uznání, nebyli přesvědčeni. Snažili se v dubnu 1919 odškodněním za rodinný majetek dosáhnout abdikace císaře a krále Karla I. zřejmě proto, aby akt sesazení Habsburků získal legitimitu. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů a pokud ho povolají, vrátí se. Sesazení habsbursko-lotrinské dynastie a zřízení republiky není výsledkem rozhodnutí oprávněné politické reprezentace českého a slovenského národa, ani revolučním aktem, ale politicko-mocenským rozhodnutím vítězných mocností a několika českých a slovenských politiků. Tyto akty nebyly stvrzeny žádným zákonem československé nebo následnické republiky české. Výslovně nebyla zrušena nebo jednostranně vypovězena ani Pragmatická sankce, která zaručuje nástupnictví habsbursko-lotrinské dynastii na českém trůně.

Vznik Československé republiky, stejně jako jiných nástupnických států bývalého Rakousko-Uherska, které v posledních dnech před jeho rozbořením proměnil jeho panovník Karel ve federaci, tedy Podunajskou monarchii, byl čin vlastizrádných a samozvaných exilových politiků, ať už českých, slovenských či srbských. Z důvodu protiprávnosti těchto aktů vzhledem k tehdy platnému právnímu řádu vysvítá skutečnost, že Podunajská monarchie nikdy právně nezanikla a navzdory republikanizované střední Evropě stále existuje, ač politicky přehlížena. Stejně tak nebylo nikdy právoplatně zrušeno České království, jehož je rod Habsbursko-lotrinský stále legitimním dědicem. Proto lze konstatovat, že na území dnešní České republiky vedle sebe existují dvě naprosto si odporující státní zřízení: Země Koruny české - tisícileté Svatováclavské Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské, které je právoplatným státním zřízením Českých zemí, avšak s rozporu se skutečností není uznáváno, a Česká republika, zvaná též Czech republic (vyzkoušej republiku, republika na šek, čekni rap před publikem) či Česko, vzniklá rozpadem Československa, v rozporu s tehdejším platným právním řádem vzniklého státu, mezinárodně uznaného světovými zednářskými vládami a organizacemi. Z výše uvedených důvodů existuje České svatováclavské království stále a nadále. Pravda však není závislá na mínění většiny. Vždyť v dnešních smutných časech už málokdo věří v samotného Boha, ale to nic nemění na tom, jaká je pravda.

Použity citace či poznatky z prací těchto autorů: Jan Drnek, Petr Náhlík, Josef Pejřimovský, Francois Fejtö, Jaroslav Kadlec

Podunajská monarchie


země Podunajské monarchie v r. 1914

Fotomapu Podunajské monarchie otevřete v plném rozlišení kliknutím na obrázek.

Převrácení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

Ještě jedna velmi závažná skutečnost však předznamenala špatný směr, kterým naše země v roce 1918 vykročily a který byl příčinou tragédií, kterými musel projít ve dvacátém století a které na něj čekají ve století jedenedvacátém. Zpráva o přijetí podmínek presidenta USA Wilsona k ukončení 1. svět. války Rakousko-Uherskem vyvolala 28. října 1918 v Praze pouliční demonstrace a oslavy vzniku československého státu. Na 3. listopad 1918 byl Českou stranou národně-sociální svolán tábor lidu na Bílou horu, místo porážky protestantských stavů. Plamenné projevy revolučních politiků a národních socialistů dštily oheň a síru na katolickou Církev, Habsburky a císaře, vzpomínaly porážku stavů na Bílé hoře a oslavovaly dějinnou pomstu Habsburkům, Církvi a Vatikánu. Ještě než se rozešlo na třicet tisíc Pražanů, účastnících se národní demonstrace, byli vyzváni k pochodu na Staroměstské náměstí, kde bude manifestace pokračovat. A skutečně, když dorazil zfanatizovaný dav na Staroměstské náměstí, čekal zde již hasičský vůz s dlouhým žebříkem a jeho osádka, žižkovští hasiči. Přivedl je sem, slibujíc nevšední divadlo, známý pražský bohém, anarchista a bolševik Franta Sauer, nechvalně známá postavička žižkovských výčepů, známý povaleč, alkoholik a věrný kumpán dalšího opilce, bývalého rudého komisaře a spisovatele Jaroslava Haška. Ukázal prstem na Mariánský sloup a údernými lživými větami, ve kterých hovořil o sloupu jako o symbolu bývalé podřízenosti k Habsburkům a jako o připomínce císařského vítězství na bělohorské pláni, zpečetil osud tohoto pražského symbolu. Dav se jal jásat, přihlížejícího obecenstva bylo dost a dost, přítomni byli politikové i novináři.

Pražané, hlava národa českého, se rozhodli popravit Pannu Marii, hlavu katolicismu, jako pomstu za popravu "sedmadvaceti českých pánů". Mariánský sloup, nedocenitené dílo barokního sochaře Jana Jiřího Bendla, byl postaven na paměť vítězství Pražanů nad Švédy roku 1648. Tehdy Prahu bránili spolu s pravidelnou posádkou i samotní Pražané, z nichž vynikl obzvláštní statečností a zápalem jezuita Plachý, který stál na barikádě na Karlově mostě a povzbuzoval pražské obránce. Pražská katolická Mariánská legie tehdy nakonec s pomocí Panny Marie, kterou vzývali jako svou pomocnici, zvítězila nad vraždícím a dracujícím vojskem protestantských Švédů a Praha byla zachráněna. A nyní se rozhodli samozvaní vůdcové národa svoji Pomocnici zprovodit ze světa. Hasiči přistavili ke sloupu žebřík a po něm vzhůru k soše Panny Marie Neposkvrněné vystoupala mladá politická pracovnice strany národně-sociální Milada Horáková. Kolem krku přehodila Matce Boží smyčku, což je symbolem vykonání trestu smrti, vykřikujíc strašlivý ortel: "Zatočili jsme se šlechtou, zatočíme i s církví!" Provazu se chopil Franta Sauer a jeho žižkovská banda a zatáhli. Sloup se však neskácel na první zatažení, musil se rozhoupat a vše šlo velmi pomalu. Jako by snad Bůh ještě čekal, zda si to na poslední chvíli vyslanci národa nerozmyslí. Nerozmysleli. Ani když se pod rozhoupávající se sloup vrhla s hysterickým pláčem jediná statečná žena, která byla odhodlána bránit vlastním tělem sloup. Aktéři děsivého divadla ji za to zpolíčkovali. Když se za velkého jásotu povzbuzujícího davu sloup konečně zřítil a ozvala se ohlušující rána, zmlkl najednou rozlícený dav a nad Staroměstským náměstím se rozhostilo zvláštní ticho. Hlava Panny Marie se skutálela k nohám mladého komunistického básníka Jaroslava Seiferta. Někdo v davu pronesl: "Tak tohle jsme pánové přehnali". Mnozí přítomní pod dojmem této zvláštní chvíle, jejíž osudovost byla cítit ve vzduchu téměř hmatatelně, vystřízlivěli z revolučního nadšení a rozešli se do svých domovů. Mnozí však neměli stále dost. Dalším zkázonosným dílem zfanatizovaného davu měl být Karlův most, ze kterého chtěl do Vltavy svrhnout všechna jeho sousoší, další neblahé památky na katolickou minulost své země. Tomuto činu samozvaných mstitelů českého národa se postavili maďarští vojáci z lazaretu u Karlova mostu. Neozbrojená hrstka zraněných vojáků se stočenými opasky v rukou zabránila této bandě vyvrhelů v dalším řádění. Poté se dav pomalu rozešel do zaplivaných krčem a náleven staré Prahy.

Málokdo z aktérů tohoto dne si uvědomil jeho skutečný dosah. Tento den nad sebou vynesl český národ ústy svých několika mluvčích strašný ortel. Symbolicky zopakoval strašnou větu několika představitelů židovského národa: "jeho krev na nás a na naše děti!". Jak židé sami rozhodli, tak se stalo, všichni známe židovskou porážku, zboření chrámu Božího, rozprášení židovského národa po celém světě, pogromy, koncetrační tábory, holocaust. Méně zřejmé, avšak o to vážnější jsou pro židovský národ následky nadpřirozené: vydědění vyvoleného národa Bohem, darování pokladu víry pohanům, zavržení těch kteří zavrhli Mesiáše a během věků bojovali pod vlajkou zednářství proti Církvi Kristově. Ani českému národu nestačilo svržení svého krále, ale obrátil se dokonce drze proti Církvi, Matce Boží i samotnému Bohu. Jak známo, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Milada Horáková, která symbolicky popravila Přesvatou Bohorodici, si jistě na svůj čin vzpomněla, když po třiceti dvou letech stála před popravou jako zločinec se smyčkou kolem krku. Ale důsledky rozbití monarchie a popravy Matky Boží si od té doby nese celý český národ, který se po svém činu nezastyděl a neobrátil, ale pokračoval, s Masarykem v čele, ve svém nastoleném kurzu. Velikou hanbou národa, a především českých katolíků zůstává, že během řádění lůzy na Staroměstském náměstí se mimo výše zmíněné ženy nenašel nikdo, kdo by zabránil svržení Mariánského sloupu. Dokonce nejvýznačnější z vůdců tzv. politických katolíků, kněz Jan Šrámek, byl toho zlého dne na pražském Staroměstském náměstí. Ne však v přihlížejícím davu, ale v soukromém bytě, u okna za záclonou a odtud nechutnému divadlu přihlížel. Měl prý k tomu i trefné poznámky. Také katolický tisk, zastrašený netušenými událostmi, nepozdvihl vůbec svůj hlas proti strašnému činu, omezujíc se na suché konstatování faktů. Také na organizátory celé akce, F. Sauera, národní socialisty či žižkovské hasiče, kteří se svým činem netajili, nikdo nepodal trestní oznámení, což je opět hanba českého národa!

Použity citace či poznatky z prací těchto autorů: Jan Drnek, Petr Náhlík, Josef Pejřimovský, Francois Fejtö, Jaroslav Kadlec, Tomáš Krystlík.

MONARCHIE.

Jsou v českých dějinách zřetelné souvztažnosti mezi hříchem a osudem národa?

Ano, jsou. I když všechny dále uváděné případy mohou být vysvětleny pouze důvody politickými, vojenskými a ekonomickými, je potřebné uvědomoval si souvislosti mezi hříchem, pokáním, zadostiučiněním a dějinami národa, tedy souvislosti transcendentní. Je třeba uvést alespoň několik příkladů.

1. Moravský král Svatopluk přispěl k likvidaci slovanské liturgie na Moravě a vyhnání žáků arcibiskupa sv. Metoděje. Podle tradičního pojetí pád říše byl důsledkem jeho hříchu a klatby, vynesené nad ním arcibiskupem sv. Metodějem. Království pak přešlo z Moravy na Čechy, od potomků Svatoplukových na Přemyslovce.
Historické souvislosti jsou v tradici posunuty, ale zůstává skutečností, že Velkomoravská říše během několika desetiletí zaniká a její dědictví přebírají přemyslovské Čechy, které vyhnané žáky arcibiskupa sv. Metoděje přijaly. Podle uherských kronik se tak stalo už za vlády Vratislava I., otce sv. Václava, který je někdy nazýván blahoslavený.
Není podobnost s Hospodinovým zavržením domu Saulova nápadná? Nemohl být vpád Maďarů do Karpatské kotliny nástrojem Božího hněvu proti potomkům krále Svatopluka?

2. V Přemyslovském rodě dochází ke 2 vraždám, sv. Ludmily a sv. Václava. Vrahové sv. Ludmily byly kněžnou Drahomírou potrestáni, podle 1. staroslověnské legendy svatováclavské byl její příkaz k vraždě sv. Ludmily pomluvou. Kníže Boleslav I. podle stejné legendy činil za vraždu svého bratra, sv. Václava pokání - "zhřešil jsem a svého hříchu jsem si vědom", pokračoval v christianizační politice sv. Václava a česká říše mohutněla.
Nepřipomíná to pokání Davidovo za vraždu Uriáše?

3. Český kníže Boleslav II. dává vyvraždit Slavníkovce, své blízké příbuzné, pravděpodobně bratrance. K jejich vyvraždění dochází obzvlášť zavrženíhodným způsobem, přepadením v době příměří. Žádná kajícnost, žádné zadostiučinění. Naopak, čeští předáci v čele s knížetem definitivně odmítají návrat svého biskupa, sv. Vojtěcha, bratra zavražděných, který je pak při misijní cestě v Prusku zavražděn. Následky jsou tragické. Během cca 6 - 7 let po libickém vraždění je česká říše zničena, stává se součástí Polska, které poskytlo zbývajícím Slavníkovcům, knížeti Soběslavovi, biskupu Vojtěchovi a jejich bratru Radimovi útulek. Český stát byl sice brzy obnoven, ale podstatné části - Krakovsko, s přestávkami Slezsko, zůstaly trvale součástí Polska.
K novému rozkvětu českého státu dochází až za Břetislava I., který přenesl ostatky sv. Vojtěcha a jeho bratra, sv. Radima do Prahy a před jejich přenesením uzákoňuje společně s předáky ty křesťanské zásady křesťanské morálky, zejména manželského práva, které prosazoval biskup sv. Vojtěch, kvůli neochotě knížete a předáků je uskutečňovat odešel ze země. Nepřipomíná to rozdělení izraelského království za hříchy krále Šalamouna? Není zde patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a dobrým skutkem v osudech národů?

4. Za osobní účasti českého krále Václava IV. byl při mučení zavražděn generální vikář pražského arcibiskupa Jan z Pomuku, tj. sv. Jan Nepomucký. Následovalo předstírané pokání Václava IV., který ani jinak neplnil svoji povinnost křesťanského krále, potírání bludů. Naopak hlasatele wicklefských bludů, včetně Jana Husa všemožně chránil. Následovalo šíření husitského bludu, pustošení země a vraždění při šíření bludu i jeho potírání. Následuje vzepjetí sil národa při šíření husitského bludu, ale pak přichází útlum, příklon k německému protestantismu včetně německého jazyka mezi českými protestanty, prosazení němčiny jako jednacího jazyka zemského sněmu (vedle češtiny) v 70. letech 16. stol. Pokud by tento trend pokračoval, byly vyhlídky na zavádění němčiny do kostelů a škol a osud jako Lužických Srbů, kteří na počátku reformace souvisle obývali území velikosti Moravy, ale byli během několika staletí poněmčeni prostřednictvím německých protestantských kostelů a škol. Vše v Čechách vyvrcholilo stavovským povstáním proti zákonnému, dědičnému a již přijatému králi Ferdinandu II. v roce 1618.Porážkou stavovského povstání na Bílé Hoře 7. listopadu 1620.
Bitva na Bílé Hoře představovala vojensky nepochopitelné zhroucení stavovského povstání. Stavovské vojsko, po vítězném odražení 1. útoku císařských nepochopitelně bez boje uteklo před 2. útokem, provedeným jen části císařského vojska. Opevněná Praha nebyla hájena ani vypleněna, vzdorokrál Fridrich Falcký i s prakticky nedotčeným vojskem uprchl nejen z Prahy, ale i ze země. V bitvě na Bílé Hoře nebyl poražen český stát, ale skupina poněmčené, protestantské šlechty. Pro zachování českého národa a jazyka to mělo pozitivní účinek. Obnova katolického náboženství s latinskou bohoslužbou a školami neměla odnárodňující tendence, naopak v katolické církvi byla už přes staletími zavedena povinnost kněze naučit se jazyk lidu, v něm kázat a zpovídat.
K opětnému probuzení českého národa a jeho národního sebevědomí však došlo až po blahořečení a následném svatořečení sv. Jana Nepomuckého, když se český národ přihlásil k jeho památce a kultu. K obrodě jazyka a národa dochází právě v souvislosti s kultem sv. Jana Nepomuckého, poutěmi a písněmi. Při poutích si český národ začal také uvědomovat svoji sounáležitost a sílu.
Není zde opět patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a zadostiučiněním v osudech národa?

5. Rok 1918. Nejen český národ, ale národy střední Evropy odvrhují svého zákonného krále, světce a vyhlašují sekulární republiky. Osud těchto států není valný. Bývalé Československo a Jugoslávie byly zmítány národnostními rozpory, které zasáhly i Rumunsko. Maďarsko prošlo nejdříve rudým (bolševickým), pak bílým terorem. K likvidaci posledního pokusu legitimního a korunovaného uherského krále Karla IV., tj. císaře a krále bl. Karla I. vykonávat jeho svatý úřad v Maďarsku byly použity stejné prostředky, jako k vyvraždění Slavníkovců na Libici, přepadení vojska v době příměří. Je to opravdu jen náhoda nebo rukopis týchž sil zla? Hanba za tento čin nepadá jen na Maďary, ale i na další národy Rumunska, bývalých států Československa a Jugoslávie, které vyhrožovaly válkou, pokud se legitimní král vrátí na svůj trůn.

Další osud téchto států? Bující nacionalismus, vrcholící v německém nacismu, rozpad Československa a Jugoslávie, nacistická okupace nebo nepřímá nadvláda nacistického Německa, válka a po jejím skončení 40 let komunistické totality, nový rozpad Československa a Jugoslávie, v bývalé Jugoslávii spojený s krvavou válkou. Není to vše Boží trest za nezákonné svržení legitimního krále, dokonce světce a jeho potomků? Jaké pokání a zadostiučinění mají dát národy za činy svých představitelů, které alespoň svým mlčením schválili? V každém případě je nutné přihlásit se k památce bl. Karla z Domu Rakouského, tj. rakouského císaře Karla I., českého krále Karla III., uherského a chorvatského krále Karla IV. a vzdávat mu úctu nejen liturgicky, ale, a to zejména, v srdci.

Nebo od národů chce Bůh více? Obnovení pozemského království, které transcendentně stále trvá a vrácení trůnu legitimnímu potomku bl. Karla? Musíme se modlit a prosit Boha, aby nám dal poznat svoji vůli a abychom pak podle ní jednali.

Josef Pejřimovský, redakčně upraveno.

MONARCHIE.